Magnifica humanitas – o nedostatečnosti člověka
U příležitosti 135. výročí publikace slavné encykliky „O nových věcech“ (Rerum novarum) Lvem XIII. vydává současný papež encykliku rozvíjející sociální učení Církve v aktuálních otázkách své doby. Z novinových titulků můžeme nabýt přesvědčení, že tématem Magnifica humanitas, první encykliky Lva XIV., je výlučně umělá inteligence a její vztah k sociálnímu učení Církve. Nicméně již při pohledu na obsah zjistíme, že její záběr je širší. O umělé inteligenci zde není pojednáno jako o izolovaném jevu, nýbrž jako o jednom, leč významném projevu revoluce informačních technologií. Tento rámec tak dovoluje papeži kromě rozboru etických aspektů technologií také prohlubovat otázky otroctví nebo moderního válčení. V tomto textu se zaměřím na dva zajímavé body encykliky – lidskou důstojnost a teorii spravedlivé války.
V úvodních odstavcích připomíná encyklika zvláštní povahu sociálního učení Církve. To vzhledem ke svému předmětu není ve stanoviskách a doporučeních statickým „souborem konceptů“. Naopak vykazuje dynamický charakter, ve kterém je toto učení receptivní k historické situaci. V encyklice je však zároveň jedním dechem zdůrazněno, že sociální učení musí vždy vycházet ze zjevených pravd o lidské osobě a lidském společenství – tyto pravdy pak každé konkrétní aplikaci předchází.
Sociální učení při plném pochopení nepředstavuje nějaký další směr v politickém kompasu, ale spíše důslednou aplikaci křesťanské morálky na věci veřejné. Jak zdůrazňuje filosof a komentátor současného magisteria Edward Feser, bylo by vážnou chybou vnímat sociální učení jen jako nesourodou směsici pravicových a levicových názorů. Jsou to naopak pravicové a levicové pozice, které jsou často nekoherentní a přehnaně vyzdvihují jeden aspekt tradiční antropologie a opomíjejí jiný. Připomíná, že církevní učení se rozvíjelo po staletí a staví na pevných filosofických a teologických základech, proto také užívané pojmy mohou mít jiný význam než v moderní politické vědě. Tento charakter sociálního učení Církve vysvítá například již v první ze sociálních encyklik, Rerum novarum.
V době papeže Lva XIII. zažíval ekonomický řád radikální transformaci vzhledem k velkému zefektivnění moderního průmyslu a prosazení kapitalismu. Technologický pokrok s tím spojený šel tehdy ruku v ruce s ekonomickou nestabilitou nižších vrstev a nespravedlivým podhodnocováním jejich práce. Sociální učení v tomto napětí nevybízí přiklonit se ani k socialistickému řešení, které požaduje zrušení soukromého vlastnictví ve prospěch státu, ani k radikálnímu volnotržnímu pojetí. Rozlišuje nejprve dva aspekty lidské osoby: člověk je sociální tvor a každý jedinec je začleněn do přirozených struktur, jejichž nejmenším celkem je rodina. Tyto aspekty ústí v principy solidarity a subsidiarity. Papež tedy zdůrazňuje nezbytnost spravedlivé odměny plynoucí z prvního principu, ale také nutnost zachování soukromého vlastnictví plynoucí z druhého.
Situaci analogickou ke konci 19. století spatřuje nový papež v ekonomických strukturách dneška formovaných informačními technologiemi. Místo centralizace výrobních kapacit se nyní centralizují (v rukou technologických aktérů) nové formy majetku – algoritmy, technologická expertíza a data. Firmy a platformy samy určují přístupové podmínky, pravidla viditelnosti obsahu, formy interakce nebo ekonomické příležitosti. Zde římský biskup vidí rozpor s principem subsidiarity a zároveň ohrožení solidarity mezi národy vzhledem ke koncentraci dat v rukou úzkých vlivných skupin a jejich možnosti řídit ekonomicko-sociální dynamiku. Papež proto požaduje zvýšení transparentnosti a podíl malých společenských celků na rozhodovacích procesech.
AI není osoba
S patřičným důrazem trvá encyklika na nezcizitelné důstojnosti každé lidské osoby (od početí do přirozené smrti). V tomto směru může mít vývoj a neopatrné nasazení umělé inteligence velmi negativní důsledky – vede totiž k pokřiveným představám o člověku. Papež odsuzuje dnes velmi rozšířené myšlenky ekonomismu a scientismu. První měří kvalitu lidského života jeho ekonomickou produkcí a druhý jej vnímá čistě jako soubor materiálních procesů. Oba názory staví na kvantifikovatelných kritériích hodnoty lidského života, v nichž se se stroji pomalu nemůžeme měřit. Přirozeně se tak zdá, že lidský život ztrácí hodnotu, tedy důstojnost, a že je namístě snaha o technologické vylepšení jeho mentálních nebo fyzických kapacit. V případě starých a nemocných pak ale musíme v perspektivě ekonomismu a scientismu hovořit o jedincích se značně omezenou důstojností.
Takový pohled je v příkrém rozporu s křesťanskou antropologií, která přisuzuje stejnou důstojnost každému člověku a autentický růst spatřuje v budování charakteru skrze ctnosti. Nicméně charakter člověka se tříbí právě skrze obtíže – nemoci, neschopnost, stáří, utrpení. To neznamená, že bychom se je neměli snažit zmírňovat, ale snaha o jejich úplné odstranění je jak marná, tak nelidská. Program vylepšování člověka skrze technologie, ať už mentálně či fyzicky, nemůže vést k vyzrálejším a ctnostnějším jedincům.
Podobně není důstojnost vázaná na kvantitativní složky inteligence – výpočetní rychlost nebo velikost paměti. Pokud se z inteligence učiní absolutní hodnota, píše papež, budou jí zastíněny „další základní dimenze života, jako je cit, vůle, oddanost a vztahy“ (odst. 113, překlad této a následujících citací autor článku). Tyto dimenze pak podmiňují nejvyšší projevy člověka, jako je pokání nebo oběť pro druhé.
Umělá inteligence nevlastní lidské schopnosti, pouze je napodobuje, podobně jako kouzelníci napodobují magii. Cílem vývoje AI, podobně jako schopného kouzelníka, je vytvořit vnější známky nějaké kvality (rozumu nebo magie) a svého pozorovatele přesvědčit o její pravosti. Jako kouzelník používá přirozené prostředky, triky, tak je umělá inteligence redukovatelná na vykonávání nějakého, byť složitého algoritmu (v principu realizovatelného i na papíře). Bez člověka jakožto rozumem nadaného tvora proto není AI více než slepý mechanismus bez skutečných záměrů nebo porozumění významu.
Zastaralá teorie spravedlivé války
Nemalé překvapení a místy i zděšení vzbudilo vyjádření encykliky, že teorie spravedlivé války je nyní zastaralá. Bráno jakožto izolovaný výrok by se zde papež stavěl proti církevním učitelům, a nadto též proti Katechismu katolické církve, který nauku o spravedlivé válce přímo zmiňuje a vyjmenovává některé její body (KKC 2309). Vnímáno v kontextu celého dokumentu Magnifica humanitas však tvrzení o přepisování katechismu či zavrhnutí tradiční doktríny nejsou namístě.
Zmiňovaný výrok, který vyvolal vlnu komentářů, je totiž užit v následující větě:
„Dnes, více než kdy jindy, aniž by bylo dotčeno právo na sebeobranu v nejpřísnějším slova smyslu, je důležité znovu zdůraznit, že teorie ‚spravedlivé války’, která byla až příliš často používána k ospravedlnění jakéhokoli druhu války, je nyní zastaralá.“ (odst. 192)
Druhá část této věty je zjevně podstatně oslabena tou první, která v souladu s katechismem potvrzuje právo na sebeobranu. Teorie spravedlivé války slouží ale právě k určení striktních podmínek, „které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí“ (KKC 2309). Skutečnost, že vyjádření o zastaralosti nesměřuje na obsah katechismu, navíc potvrzuje poznámka pod čarou (č. 182) vázaná k tomuto vyjádření. V ní papež cituje encykliku Fratelli tutti, která striktní podmínky sebeobrany katechismem zaštiťuje a pouze varuje před jejich příliš volnou interpretací, jež „chybně ospravedlňuje i ‚preventivní‘ útoky“. Na jiném místě zase Lev XIV. lituje, že „princip proporcionality je [...] považován za naivní relikt minulosti“ (odst. 203) – a připomíná tak jeden z důležitých principů pro spravedlivou obranu.
Poznámka o příliš široké či volné interpretaci teorie spravedlivé války se zdá být také klíčem k pochopení pozice Lva XIV. Na jiném místě encykliky varuje před znovuoživením „války jako nástroje mezinárodní politiky“ (odst. 190) nebo před společností, kde trh se zbraněmi funguje jako autonomní hnací síla vojenských rozhodnutí. Podle papeže se v posledních letech termíny spravedlivé války zneužívají k politickým záměrům s destruktivním vlivem na civilní obyvatelstvo. Kupříkladu se často vyzdvihuje pojem spravedlivé příčiny, a přitom se opomíjí, že ta sama o sobě nezakládá legitimitu obrany. Je nutné zvážit ostatní podmínky, mezi nimi obzvlášť nutnost nevyvolat větší zlo než to, které chceme odstranit. V době, kdy destrukční potenciál moderních zbraní dosahuje obrovských rozměrů, je zřejmě čím dál těžší tuto podmínku splnit, uvážíme-li k tomu pravděpodobnou eskalaci. V podobném duchu jako nový papež hovoří také Pius XII.[1] nebo kardinál Ratzinger, když vysvětluje opozici Jana Pavla II. vůči válce v Iráku.[2] V širší perspektivě vyjadřuje tedy encyklika soulad s katechismem i kontinuitu s předchozím magisteriem.
[1] „Teorie války jakožto vhodného a přiměřeného prostředku řešení mezinárodních konfliktů je nyní zastaralá.“ (https://www.catholicculture.org/commentary/no-just-war-tradition-is-not-outdated/)
[2] „...vzhledem k novým zbraním, které umožňují ničení přesahující hranice bojujících skupin, bychom si dnes měli položit otázku, zda je stále legitimní připustit samotnou existenci ‚spravedlivé války‘ “. (https://wherepeteris.com/can-war-still-be-just/)
