Joy Davidmanová a C. S. Lewis: příběh lásky a přátelství

Magdalena Misterková

16. 9.

Minut čtení: 4

Americká spisovatelka a básnířka Joy Davidmanová (1915–1960) se s C. S. Lewisem osobně setkala až v roce 1952, jejich přátelství však začalo o několik let dříve prostřednictvím dopisů. Joy, původně ateistka a někdejší členka Komunistické strany USA, prošla během čtyřicátých let hlubokou duchovní proměnou a přijala křesťanskou víru. Lewisovy knihy se staly jedním z důležitých podnětů na této cestě.

V době, kdy se poznali, byla Joy po rozpadu manželství matkou dvou synů a snažila se uživit psaním. Lewis byl naopak uznávaným oxfordským profesorem a autorem, který se po většinu života považoval za starého mládence. Přesto mezi nimi vzniklo mimořádně hluboké přátelství založené na společné víře, intelektuálním porozumění a literárních zájmech.

Právě v letech 1952–1956 vznikla řada básní, v nichž Joy otevřeně zachytila své city k Lewisovi. Mnohé z nich však zůstaly nepublikovány. Básně odhalují období nejistoty, kdy Joy toužila po vztahu, který Lewis dlouho vnímal především jako přátelství.

V roce 1956 uzavřeli civilní sňatek, zpočátku především z praktických důvodů, aby Joy mohla zůstat v Anglii. Krátce nato jí však lékaři diagnostikovali rakovinu. Teprve během této zkoušky si Lewis plně uvědomil hloubku svého citu. Po církevním sňatku v nemocnici prožili několik let nečekaně šťastného manželství, které ukončila Joyina smrt v roce 1960.

Po její smrti napsal Lewis knihu A Grief Observed (do češtiny přeloženo jako Svědectví o zármutku), jeden z nejupřímnějších textů o ztrátě milovaného člověka v moderní křesťanské literatuře.

O všedním štěstí

Tato báseň vznikla v době, kdy se přátelství Joy Davidmanové a C. S. Lewise začínalo proměňovat v hlubší citový vztah. Joy zde vzpomíná na společně prožité chvíle v anglické krajině, zejména v okolí Oxfordu a řeky Temže. Joy v závěru přiznává, že byla příliš pyšná, než aby naslouchala hlasu Lásky, dokud se nenaučila moudrosti.

(volně podle Joy Davidmanové)

Když na návrší usnou čtyři větry v dál

a půlku nebe zahalí ospalý šedý stín,

jenž v tichý déšť se rozplyne a zmizí v širou dál,

když vlaštovčí zpěv naplní krajinu i vzdušný klín,

když havran svolá družinu svým drsným hlasem zas

a stromy září zlatem, než je sevře první mráz

tehdy se rozpomenu na ten zářijový čas.

Na cestu přes pole a stráně, na ranní jas,

kdy smích byl silnější než déšť i temný mrak

a slunce znovu protrhlo jeho šedý znak.

Ptáci se dali do zpěvu a rozjasnili svět

a mně se zdálo, že nic krásnějšího není,

než obyčejný den a jeho tiché požehnání.

A kdyby jednou zmizelo to dávné okouzlení

a stín mi zastřel srdce, mysl, každý jasný sen,

přec nezapomenu na zvuk, jenž vítal nový den:

na lovecký roh nad kopci a štěkot v dálce psů,

na ranní chlad a vůni trávy v rosou smáčeném kraji,

kde každá maličkost se zdála jako v ráji.

Ta vzpomínka mi dosud svítí jako záblesk ráje

a nezhasne, dokud mé kroky neskončí svůj běh,

dokud mé tělo nespočine v zemi po všech cestách svých.

Říkají, že pak duše stoupá vzhůru jako pták

a lehce překonává bolest, čas i mrak,

přesto se možná ještě ohlédne na milovaný kraj.

A kdybych směla sama zvolit místo loučení,

kde naposledy spočine můj zrak i unavený dech,

zavolala bych pod tvými okny své tiché sbohem v spěch.

Dokud však nespatřím nebeskou výš a její jas,

není mi dražšího obrazu, jenž přetrvá i čas,

než louky kolem Temže v podvečerním světle dní

a hrdé věže Oxfordu, jež září nad údolím dní.

Ty nosím v srdci jako dar, jejž neodnese čas,

a žádný stín mi nezakryje jejich tichý jas.

A kdysi z oblaku zazněl ke mně naléhavý hlas,

já nechtěla jej slyšet, třebaže mne volal blíž

a ukazoval cestu tam, kam sama nedohlédnu výš.

Promlouval řečí Lásky, jež zve člověka výš,

já však se klaněla jen vlastní vůli, vlastní pýše.

Mým bohem bylo zraněné srdce ukryté v tichu spíš

a všechno ostatní se zdálo vzdálené a cizí.

Až tys mi ukázal, že moudrost nevyrůstá z pýchy,

nýbrž z pokory, jež proměňuje lidské srdce ryzí.

Za to by vděčnost mohla zpívat po všechny své dny,

za tvůj dům mezi stromy, za návrší nad krajinou,

za dobro, které přicházelo tiše za hodinou,

jak přichází déšť na pole a rosa na květ v máji.

Přesto své díky nechám ještě chvíli v sobě zrát,

než přijde čas, kdy budou moci svobodněji znít.

Až jednou umlkne má pýcha a ztiší se můj hlas,

pak snad i všechno, co jsem nedokázala vyslovit,

promění vděčnost v píseň, kterou nebude třeba skrýt.

(15. říjen 1952)

Valentýnka

„Valentýnka“ patří mezi nejotevřenější milostné básně, které Joy Davidmanová věnovala C. S. Lewisovi. S jemnou ironií v ní přiznává, že se snažila skrývat svou lásku za přátelství, humor i drobné ženské strategie. Báseň končí téměř žertovnou jistotou, že Lewis jednou uzná její cit jako oprávněný. V době vzniku ještě nebyli manželé, ale jejich vztah se již prohluboval.

podle Joy Davidmanové

Odpustíš klam, jenž nebyl vlastně lží,

když lásku skrýval smích a přátelská má tvář?

Všechny své drobné triky zná přec každá z nás

i já je zkoušela, však marně, jak se zdá.

Každá z nás ví, jak přivolat si cit,

jak probudit v mužích zájem, něhu, žár.

Pošetilá jsem byla, to dnes přiznávám,

že chtěla jsem tě stejnou hrou snad získat.

A přece zítra budu možná ráda zas

a vděčná za muže, jenž prohlédl mou lest.

Vždyť nebýt lásky, která chytila si mne,