Tragédie seberealizace –⁠ proč Anna Karenina musela zemřít

Literatura nikdy nebyla brána jen jako prostá forma zábavy. Od samých počátků západní kultury sloužila jako nástroj, jímž si společnost utvářela představu o člověku, dobru a smyslu života. Příběhy, které si vyprávíme, nejsou neutrální. Neformují pouze náš vkus, ale i způsob, jakým vnímáme realitu a hodnotíme vlastní jednání. Právě proto má literatura nezastupitelnou roli v oblasti, kterou lze označit jako morální imaginaci.

Elizabeth Winthrop Chanler (Mrs. John Jay Chapman), John Singer Sargent, 1893 (Wikimedia Commons)

V dnešním světě se vypravěčská funkce literatury rozšířila daleko za hranice knih. Filmy, seriály, hudba i digitální média neustále nabízejí obrazy lidského štěstí, lásky a seberealizace. Tyto obrazy však často stihnou zapůsobit dříve, než dojde k racionálnímu zvažování. Člověk si nejprve představí, co považuje za žádoucí, a teprve poté jedná. Morální imaginace je tedy místem, kde se rozhoduje o podobě lidského života ještě před samotným rozhodnutím.

Aristotelsko-tomistická tradice tento mechanismus dobře zná. Upozorňuje, že žádný čin nevzniká bez předchozího vnitřního obrazu cíle, k němuž směřuje. Právě proto hrají příběhy, symboly a konkrétní vzory jednání klíčovou roli v mravní formaci člověka. Dobrá literatura není moralizující, ale formativní. Neučí prostřednictvím pouček, nýbrž skrze zkušenost, kterou čtenář prožívá spolu s postavami.

Klasická rétorická tradice shrnuje tuto formativní sílu do tří dimenzí: rozumové sdělení pravdy o skutečnosti, formování charakteru a pohnutí srdce směrem k dobru. Pokud některá z těchto rovin chybí, vzniká buď suchý moralismus, nebo naopak emocionálně silný, ale eticky prázdný příběh. Dobrá literatura spojuje všechny tři vnitřně a organicky. Právě v tomto smyslu lze román Anna Karenina chápat jako jeden z nejvýraznějších literárních obrazů morální struktury lidského života v moderní době.

Tolstoj svůj román vystavěl na kontrastu dvou manželství, která jsou jednak osobními příběhy jednotlivých postav, ale zároveň nesou hlubší antropologický a etický význam. Příběh Anny Kareniny a jejího manžela má charakter tragédie, zatímco vztah Konstantina Levina a Kitty Ščerbacké se rozvíjí jako komedie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠  nechápejme zde slovo „komedie“ jako něco směšného, jde o komedii v klasickém slova smyslu, tedy o příběh směřující k řádu, integraci a životní plnosti. Tato strukturální opozice není „literárním ornamentem“, ale klíčem k pochopení Tolstého morálního poselství.

Anna Karenina není od počátku vykreslena jako nešťastná či „morálně narušená“ žena. Naopak, vstupuje do románu jako postava pevná v názorech, laskavá a schopná se obětovat. Její manželství s Kareninem není líčeno jako prázdné či chladné, nýbrž jako stabilní a společensky i lidsky funkční. Právě proto má její pozdější pád tak tragický rozměr. Anna se postupně nechává strhnout vášnivým vztahem k Vronskému, v němž hledá absolutní naplnění vlastního života. Láska se v jejím pojetí proměňuje z daru v nárok, ze vztahu v prostředek seberealizace.

Z hlediska morální imaginace zde dochází k zásadnímu posunu. Vášeň je povýšena na nejvyšší měřítko pravdy a dobra. Anna začíná odmítat objektivní morální řád jako překážku vlastního štěstí a uzavírá se do světa, v němž existuje pouze její prožitek. Tento svět se však postupně ukazuje jako neobyvatelný. Izolace, ztráta vztahů a narůstající prázdnota nejsou nahodilými důsledky, ale logickým vyústěním života, který odmítl realitu jako normativní rámec. Annina smrt není sentimentální gesto marnivé ženy, ale existenciální bankrot falešného absolutna.

Proti tomuto tragickému pohybu staví Tolstoj příběh Konstantina Levina. Levin nehledá štěstí v intenzitě prožitku, ale v pravdivém vztahu k realitě. Jeho život je charakterizován prací a ochotou přijímat omezení, která k lidské existenci patří. Jeho vztah s Kitty není v příběhu idealizován, ale zobrazen jako proces zrání, v němž se láska učí nést odpovědnost. Levinovo štěstí nevzniká navzdory řádu, ale právě skrze jeho přijetí.

Domnívám se proto, že román Anna Karenina nepředkládá morální tezi ve formě poučení, ale umožňuje čtenáři zakusit rozdíl mezi dvěma způsoby života. Jeden slibuje absolutní naplnění a končí prázdnotou, druhý přijímá omezení a vede k tiché, ale skutečné radosti. V tom spočívá jeho síla. Neformuje člověka tím, že mu říká, co má dělat, ale tím, že ho učí vidět, co je hodno lásky.