Jak je důležité čísti Lukáše (a taky Matouše, Marka a Jana)

Pojetí ctnosti jako středu nacházejícího se mezi dvěma póly neřestí má úctyhodnou tradici. Setkáváme se s ním už u Aristotela v Etice Nikomachově –⁠ „Jest tudíž ctnost záměrně volicím stavem, který udržuje střed nám přiměřený a vymezený úsudkem, a to tak, jak by jej vymezil člověk rozumný. Střed pak jest mezi dvěma špatnosti, z nichž jedna záleží v nadbytku, druhá v nedostatku, a to tak, že ctnost střed nalézá a volí, kdežto špatnosti v citech a v jednáních jednak pravé míry nedosahují, anebo ji překračují.“^[1] Toto chápání přebírá také Tomáš Akvinský.^[2]

Kristus a cizoložnice, Domenico Morelli, 1869 (Wikimedia Commons)

Ostatně i slova „extremismus“ a „extremista“ pocházejí z latinského superlativu extremus, které znamená v prvotním významu „nejzazší, nejvzdálenější“. Extremistou je tedy ten, kdo se příliš vzdálí středu. Není překvapivé, že v určitých historických epochách, resp. přesněji spíše v konkrétních sociálních skupinách těchto epoch, bývá mnohdy zdůrazňována jedna či druhá krajnice ctnosti, této zlaté střední cesty. Někdy se tak děje až do té míry, že lidé vedení tímto důrazem z cesty scházejí a vydávají se do lesů extremismu na jedné straně, což má obvykle za následek protireakci, jež se sice snaží zavést pobloudilce zpět na cestu, ale velmi snadno může skončit v hájích na straně druhé, opět mimo cestu. Tento článek má být vybídnutím k četbě Bible jako ukazatele středu, a tedy učitelky ctnosti. Pomocí vícera příkladů se pokusí ukázat, jak Písmo varuje před dvěma extrémy a ukazuje tak nesnadnou, ovšem jedinou správnou cestu středem.

Prvním příkladem budiž starozákonní kniha Jonáš. Když Hospodin pošle Jonáše, aby v Ninive vyzýval k pokání, muž se zdráhá. Nechce jít. Snaží se utéct. Písmo samotné o jeho motivech mlčí, můžeme tedy jen spekulovat, co k tomu Jonáše vede –⁠ je to prostá lenost a neochota? Sobectví? Nedůvěra v to, že se lidé mohou obrátit? Nebo –⁠ a to je pro naši dobu možná aktuálnější –⁠ zbabělost, nekonfliktnost, touha být se všemi za dobře, nikoho nekritizovat? „Copak já mám ninivským co mluvit do života?“  říká si snad Jonáš. Kdo by si přál vzít na sebe roli moralisty, vysmívanou, nenáviděnou, nebezpečnou? Ale Pán Jonáše vybral a poslal právě s touto misí, která nakonec přináší ninivským spásu.

Jonášova neochota říci ninivským pravdu a varovat je před jejich hříchy je jedním z extrémů. Představou, že láska znamená všechno dovolit, nic nekritizovat, nechat každého, ať si dělá, co chce. Svatopisec nám ovšem vzápětí ukazuje i zbloudění na druhou stranu. Obyvatelé Ninive se obrátí, kají a jejich trest je jim prominut. Jonáše to ovšem netěší. Je za tím jenom obyčejná ješitnost (vždyť jeho proroctví se náhle zdá být falešné)? Nebo Jonáš nahlédl do života ninivských a usoudil, že takové město si zasluhuje zkázu? Místo karatele už ze sebe udělal soudce, sám chtěl určovat, co je spravedlivé, a posadil se tak na Boží místo? Ani tento postoj, přesně opačný vůči předchozí nekonfliktnosti, není správný, jak Hospodin prorokovi ukazuje na uschlém keři. Kárat za zlo, ale odpouštět kajícímu, to je cesta, o níž svědčí tato starozákonní kniha.

Druhým příkladem může být podobenství o farizeovi a celníkovi, které čtenář nalezne v Lukášově evangeliu. Celník i farizeus oba přichází do chrámu modlit se k Hospodinu. Zatímco celník se pokorně bije v prsa a vyznává své viny, farizeus se sice modlí po formální stránce (oslovuje Boha, když mu děkuje, že není jako jiní lidé, hříšníci), ale ve skutečnosti tak v duchu pouze holduje své pýše („Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ Lk 18,12) a povyšuje se. Pán Ježíš toto podobenství zakončuje slovy: „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus.“ (Lk 18,14).

Hlavní důraz tohoto příběhu je zřejmý a i křesťané v dnešní době mohou snadno upadnout do pozice zmíněného farizeje a podlehnout pýše („ještě že nejsem jako tento spolužák, kolega, politik…“). Před tím podobenství bezesporu varuje. Zaměřme se ovšem také na postavu celníka –⁠ ten odchází ospravedlněn, nikoli však proto, že by jeho viny nebyly vinami. Naopak, právě proto, že je schopen je přiznat a prosit o odpuštění („Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Lk 18,13). Můžeme pochybovat o tom, že by nám byl celník dáván za příklad, kdyby poklekl a pravil: „Hospodine, ty víš, jakej jsem, vždycky jsem měl rád pohodlí, to je prostě moje nátura. Odmalička těžká práce, to člověka poznamená, víš. No a řekni, copak já při té kolaboraci vlastně nepomáhám svým krajanům? Tomuhle jsem odpustil dluh a tomuhle ho snížil. Takže Hospodine, ty vlastně víš, že já za nic nemohu, to jenom blbá doba, do které jsem se narodil, táta mi brzo zemřel a tak se holt musím ohánět sám, no. Takže odpusť mi prosím to, že nedokážu dodržovat tvoje příkazy, který jsi dal našim otcům, ale v úplně jinejch časech.“ Podobenství o farizeovi a celníkovi má více vrstev, ale rozhodně nepředstavuje relativizaci hříchu a viny.

Pro třetí ilustraci ctnosti jako střední cesty nám poslouží epizoda z Janova evangelia –⁠ v osmé kapitole čteme, že farizeové předvedou před Ježíše přistiženou cizoložnici a chtějí ji s odkazem na Mojžíšův zákon kamenovat. Ježíš odpovídá známou a mnohokrát citovanou větou: „Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem.“ (srov. J 8,7) Žalobci, vědomi si své hříšnosti, se jeden po druhém vytrácí, až zůstane hříšnice s Kristem sama. Potud je poselství příběhu jasné a známé, „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ a „nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra“ napomíná nás Kristus podobně v Matoušově evangeliu (Mt 7,1.5). Pokušení odsuzovat druhé a bagatelizovat vlastní hříchy je velké, pro některé křesťany obzvlášť, pokud se druzí provinili proti šestému přikázaní.

Jenže tím celá scéna ještě nekončí. Ježíš nakonec promlouvá k samotné cizoložnici a po dvojí replice o zmizelých žalobcích praví: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (J 8,11). Ani Kristus, který bez viny je, hříšnici neodsuzuje. Ale zároveň jí říká: „Už nehřeš!“ Příběh o cizoložnici je velkým odmítnutím rychlých pozemských soudů a nenávisti k hříšníkovi, ale v žádném případě není ospravedlněním uvolněné sexuální morálky nebo popřením toho, že hřích je hříchem.

Ke třem výše popsaným příběhům by čtenář jistě mohl dodat další (např. Mt 23,2–⁠3), ale pro ilustraci toho, jak nás může Písmo přivádět na správnou cestu a odvracet od extrémů, snad postačují. Tento článek chce být důrazným vybídnutím, abychom Bibli znali. K tomu je možné dojít pravidelnou četbou v soukromí, poslechem nebo i častou účastí na mši svaté, která s sebou nese tu výhodu, že kromě úryvků z Písma je nám k nim předložen i výklad. Ostatně v době, v níž se neustále mluví o prohlubující se polarizaci, je nám citlivost pro zlatý střed a z ní vycházející imunita vůči extrémům velmi potřebná –⁠ a Písmo je pro nás nedocenitelným kompasem.

^[1] Aristoteles, Eth. Nic., II, 5–⁠6 (1106b–⁠1107a), překlad Antonín Kříž.

^[2] Srov. STh, I–⁠II, q. 64.