Joy Davidmanová a C. S. Lewis: příběh lásky a přátelství (II)

Magdalena Misterková

před 3 hodinami

Minut čtení: 3

Americká spisovatelka a básnířka Joy Davidmanová (1915–1960) se s C. S. Lewisem osobně setkala až v roce 1952, jejich přátelství však začalo o několik let dříve prostřednictvím dopisů. Joy, původně ateistka a někdejší členka Komunistické strany USA, prošla během čtyřicátých let hlubokou duchovní proměnou a přijala křesťanskou víru. Lewisovy knihy se staly jedním z důležitých podnětů na této cestě.

V době, kdy se poznali, byla Joy po rozpadu manželství matkou dvou synů a snažila se uživit psaním. Lewis byl naopak uznávaným oxfordským profesorem a autorem, který se po většinu života považoval za starého mládence. Přesto mezi nimi vzniklo mimořádně hluboké přátelství založené na společné víře, intelektuálním porozumění a literárních zájmech.

Právě v letech 1952–1956 vznikla řada básní, v nichž Joy otevřeně zachytila své city k Lewisovi. Mnohé z nich však zůstaly nepublikovány. Básně odhalují období nejistoty, kdy Joy toužila po vztahu, který Lewis dlouho vnímal především jako přátelství.

V roce 1956 uzavřeli civilní sňatek, zpočátku především z praktických důvodů, aby Joy mohla zůstat v Anglii. Krátce nato jí však lékaři diagnostikovali rakovinu. Teprve během této zkoušky si Lewis plně uvědomil hloubku svého citu. Po církevním sňatku v nemocnici prožili několik let nečekaně šťastného manželství, které ukončila Joyina smrt v roce 1960.

Po její smrti napsal Lewis knihu A Grief Observed (do češtiny přeloženo jako Svědectví o zármutku), jeden z nejupřímnějších textů o ztrátě milovaného člověka v moderní křesťanské literatuře.

Autorské překlady dalších básní naleznete zde.

XX

Báseň vznikla v období, kdy Joy prožívala bolestnou nejistotu ohledně Lewisových citů. Text zachycuje okamžik, kdy je její láska sice oceněna a respektována, ale nikoli opětována způsobem, po kterém touží.

(podle Joy Davidmanové)

Můj milý, jenž mě nemiluje, přec je laskavý,

mi nedávno svou nelásku chtěl omluvit.

Chválil můj rozum, jiskru myšlenek i odvahu,

a hledal slova, jimiž by mě mohl povzbudit.

Mluvil o náklonnosti a obdivu,

o drobných darech, které muž dá ženě spíš,

když zoufalství jí dodá odvahu

a ona zaklepe tam, kde čeká jenom kříž.

A nebylo to všechno. Ještě dodal pak,

že jistý půvab prý mi nelze upřít zcela,

že jiným mužům možná vzala bych i zrak

jen jeho srdce tím prý oslovit jsem neuměla.

Tu ďáblové se řehtali až do oblak,

a trhali mě na kusy v tom krutém žertu.

Být odmítnuta — jaká rána! Jaký pád!

Ne kvůli Bohu. Kvůli blondýnám, ach snad!

(22. leden 1954)

XLIV

Tento text pochází z mnohem ranějšího období tvorby Joy Davidmanové, ještě před jejím setkáním s C. S. Lewisem. Na rozdíl od pozdějších milostných básní má spíše duchovní charakter. Joy si klade otázku, jaký smysl má úplná otevřenost ve vztahu, pokud člověk zůstává oddělen od lásky, po níž touží.

(podle Joy Davidmanové)

Když už jsem vyslovila vše, co vyslovit lze,

a každému na očích rozložila svůj cit,

když krev i tělo proměnila v prostý verš

a vlastní slabost nechala před světem odhalit,

když veřejně jsem ulehla se svou bolestí

a nic už nezůstalo skryto pohledům,

co získám za tu nahotu a upřímnost?

Jaký z ní bude užitek mně samotné?

Co prospěje té, která získá celé království,

a přece stojí před tvou láskou za zavřenými dveřmi?

Otevři, prosím. Otevři své dveře.