Selhání

V sobotu 26. dubna se v Praze konal Pochod pro život. Průvod se za doprovodu policie ubíral z Hradčanského náměstí na náměstí Václavské, nicméně v Kaprově ulici byl zatarasen účastníky protestní akce, která se měla konat na Jungmannově náměstí. Po cca 2 hodinách pokusů bezpečnostních složek uvolnit cestu byl Pochod de facto rozpuštěn – účastníci byli vyzváni, aby se shromáždili u Mariánského sloupu, nicméně kontinuita akce byla porušena, k plánovanému zakončení na Václavském náměstí nedošlo a pochodující mohli procházet jen úzkým koridorem.

Pochod pro život 2025 (Foto: Petr Synek, Člověk a Víra)

(1) Každý má právo pokojně se shromažďovat.

(2) Výkon tohoto práva slouží k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. Za shromáždění ve smyslu tohoto zákona se považují též průvody, slouží-li k účelu uvedenému ve větě první.

(Zákon č. 84/1990 Sb. Zákon o právu shromažďovacím, odst. 1)

Tato událost představuje hluboké selhání bezpečnostních složek a velmi nebezpečný precedens.

V tuto chvíli je zcela irrelevantní, co si o pořadateli akce – Hnutí pro život – myslíme, zda s jeho činností souhlasíme, nebo nesouhlasíme. Akce byla nahlášená, povolená, a účastníci proto měli právo na zajištění cesty na Václavské náměstí (v případě nutnosti po jiné než naplánované trase, jak se to stalo loni). Může se nám to nelíbit, může nás to rozčilovat, ale toto je obsahem shromažďovacího práva. Právo na veřejné vyjádření svého názoru např. formou demonstrace není garantované jen do doby, než se nalezne dostatečně velká skupina protestujících, která akci zablokuje.

Takové nastavení opravdu silně zavání rysy práva silnějšího – zkusme si představit, k čemu by vedlo: nahlášený muslimský náboženský průvod by musel být nedaleko svého startu rozpuštěn, protože by byl zablokován odpůrci migrace. Slavnostní pochod fanoušků menšího fotbalového klubu na stadion by se musel po zatarasení větším klubem rozejít a účastníci by měli dorazit na zápas po vlastní ose. Provládní (nebo protivládní, dle současného rozložení nálad ve společnosti) demonstrace by nemohla dojít na své určené místo, pokud by měla tu smůlu, že jejích odpůrců by bylo více. Pořádat veřejnou akci by se stalo sázkou do loterie a výsadou těch, kteří mají početně nebo organizačně navrch. Jestliže je jedním z úkolů demokracie přisuzovat určitou sumu práv (včetně práva shromažďovacího) i těm nejmenším skupinám, potažmo jednotlivcům, pak by takovéto nastavení situace demokracii odporovalo.

Možná čtenáři na jazyku právě stepuje námitka: „Ale Hnutí pro život je (klero)fašistické, takže přerušení jejich akce bylo spravedlivé a oprávněné.“ Inu, na to nelze odpovědět jinak, než: „Ne, nebylo.“ A to není řečeno z důvodu nějakých sympatií (nebo zaslepenosti). Je to tak prostě proto, že soud Hnutí pro život za extremistické neoznačil a nezakázal je. Jestliže jej za totalitní, fašistické a nebezpečné pro demokracii považujeme, je možné se na soud obrátit, ale až do jeho rozhodnutí chtě nechtě není možné účastníkům pochodu práva upírat. Možná považujeme za nehorázné, že v našem státě operuje strana otevřeně se hlásící k totalitnímu režimu, který v naší zemi 40 let vládl a napáchal mnohá zvěrstva, možná nejsme sto pochopit, že tu veřejně působí skupiny s neonacistickými prvky, ale dokud soud tato uskupení nerozpustí, mají stejná práva jako naše „umírněné, demokratické, lidskoprávní“ strany a skupiny. Ona je to nakonec docela užitečná pojistka proti tomu, aby se nálepkování za „fašistické, komunistické, extremistické apod. uskupení“ nestalo běžným způsobem politického boje, který umožňuje umlčovat disentní hlasy – opět pouze na základě práva silnějšího.

Je možné pochybovat, zda mohla policie něco udělat, aby umožnila pokračování akce. Bylo by asi možné zaštiťovat se prováděcími předpisy, snahou vyhnout se eskalaci, ztíženými podmínkami... Přesto, vzpomene-li si člověk na policejní manévry při fotbalovém derby, reakce policie na protivládní demonstrace, které se odchýlí od své trasy a zamíří před Strakovu akademii, nebo bezpečnostní opatření při návštěvě státníků (starším možná vyvstane v mysli návštěva čínského prezidenta v roce 2016), neubrání se pocitu, že bylo možné cestu uvolnit. Scházela tedy spíše ochota. Čtenář snad namítne: „Srovnáváte nesrovnatelné, Pochod pro život není tak početný jako derby nebo významný jako státnické návštěvy!“ To je jistě pravda. Ale nerozdáváme v takovém případě opět práva jaksi „na příděl“, dle počtu účastníků, sympatií ve společnosti a potenciální kritiky, kterou by naše případné opomenutí vyvolalo v médiích? Opravdu chceme vzít za své, že jde-li o malou, politicky nevýznamnou a mediálně nepokrytou akci, je v pořádku ji nechat na nátlak protestních skupin rozpustit (ovšem kdyby šlo o nějaké téma s vyšším politickým potenciálem, větší nebo hlučnější shromáždění, je třeba použít všech prostředků k jeho ochraně a zajištění)?

Nezbývá než doufat, že sobotní pochybení policie bylo pouze ojedinělým a výjimečným excesem. Ne kvůli Pochodu pro život, jeho organizátorům či účastníkům, nýbrž kvůli nebezpečnému precedentu uznání práva hlučnějšího, které sobotní postup policie de facto představuje.