V zámku a podzámčí

„Viděla jsem výstavbu jakési podivuhodné, zvláštně vyhlížející církve. Sbor byl rozdělen na tři části, každá byla vyvýšena nad předchozí, pod nimi se rozprostírala hluboká klenba plná mlhy. Na první úrovni sboru bylo křeslo, na druhé nádoba s vodou, na třetí stůl...

Paolo Veronese, Hostina v domě Leviho (původní název Poslední večeře Páně) (Wikimedia Commons)

...Neviděla jsem žádného anděla, který by s výstavbou pomáhal, ale spoustu planetárních duchů tahajících celou spoustu věcí do klenby, kde je lidé v mírně ekleziálních oděvech přijímali a ukládali na rozličná místa. Nic nepřicházelo z nebe, vše přicházelo ze země a od temných náboženství, vše bylo vystavěno planetárními duchy. Voda jediná se zdála, že má v sobě cosi svatého. Viděla jsem obrovské množství nástrojů, jak jsou přinášeny do církve, a mnoho lidí, včetně dětí, mělo odlišné nástroje, jako by se snažilo něco udělat, ale bylo to celé obskurní, absurdní a mrtvé. Rozdělení a zkáza vládla všude […] v této církvi bylo všechno pozemské a vracelo se k zemi. Vše bylo mrtvé, byla to práce lidského umu, církev nové módy, církev lidského výmyslu – tak jako nová heterodoxní církev v Římě.“

SCHMÖGER, K. E. The Life And Revelations Of Anne Catherine Emmerich. Tan Books and Publishers, 1976.[1]

Byl jsem osloven, abych se pokusil napsat text o záležitosti diskutované mše svaté v sýpce Břevnovského kláštera knězem Markem Váchou během akce „Hospodin v hospodě“, která se stala důvodem (nebo záminkou) k následnému odvolání kněze z pozice vikáře Akademické farnosti u kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze.

Této věci jsem skutečně věnoval svou pozornost, zároveň pro mne není zcela snadné o ní psát. Kněze Marka Orko Váchu osobně obdivuji, jsem v podstatě přesvědčen o jeho osobní svatosti, která září z celé jeho osobnosti, z jeho očí. Proto jsem se rozhodl psát spíše o svých pocitech katolíka, který je ztracen, který zároveň miluje spoustu současných pastýřů církve, chápe jejich argumenty, ale zároveň je otřesen vnitřní rozpolceností svaté církve katolické v její věrouce i pastorační praxi.

Stará a nová církev

Úryvek, kterým uvozuji tento text, je přisuzován významné německé mystičce přelomu 18. a 19. století, blahoslavené Anně Kateřině Emmerichové. Pojednává o církvi, která je celá budována lidmi a pro lidi a podle toho také vypadá. Sice v ní zůstává cosi svatého, ale jinak je to církev poslední módy.

Osobně jsem poněkud schizofrenně rozkročen mezi dvěma póly života církve. Určitá část mé romantické osobnosti podléhá apokalyptickému pocitu, že církev vstupuje do fáze předpovězené četnými mystiky, včetně výše citované řeholnice. Do fáze, v níž můžeme věřit, že se „všichni sejdeme v nebi, kde je Bůh“, kdy pro nebe stačí v podstatě jenom umřít, o hříchu se příliš nemluví (a nač tedy výkupná oběť), je-li kdo nevěřící, nechť se řídí vlastním morálním kompasem, jak vzkázal ateistům Svatý otec. Jak mnoho katolíků odpovídá: „Věřím, ale … budu si to šéfovat po svém, protože církev nezvládá reagovat dostatečně rychle na ‚znamení doby‘, doba se přeci změnila a tak dále a tak dále.”

Pro člověka, který doopravdy považuje katolickou víru za jediné vnitřně skutečně správné náboženství, je to obtížná situace.

Je pro mne obtížné smířit se se stavem církve, která asi opravdu sama nemá jasno v zásadních otázkách. Je mnoho výroků II. vatikánského koncilu či mnoho výroků současných církevních představitelů, které jdou svým smyslem přímo proti doposud platným dokumentům, jakým je například Syllabus omylů bl. Pia IX., a zdá se, že tato situace málokoho znepokojuje.

I méně akademicky orientovaný věřící musí být nutně zmaten propastnými rozpory mezi tím, co představitelé církve navenek říkají, a co církev oficiálně (stále) učí prostřednictvím katechismu a nezrušených dekretů papežů přelomu 19. a 20. století, kteří všemi svými silami bojovali proti liberalismu, neboť dohlíželi jeho důsledky (Pius IX., Pius X., Lev XIII. a další).

Obavy z vlastního farizejství i obrana liturgie

Navzdory tomu lidsky dokonale chápu obsah například toho gesta, které Marek Vácha nyní před zraky televizích kamer učinil a za které nese osobní důsledky. Chápu pointu toho, že musíme ukazovat Boha také jako milujícího Ducha, který je zde opravdu pro každého, i pro ty, kdo jej neznají, pro ty, kteří neznají církev; nebo pro ty, kdo ji naopak znají moc dobře a neumí ji vystát, pro ty, kterým se klasické sakrální prostory příčí.

Akce Hospodin v hospodě ale rozpaky vyvolává právem. Eucharistie, živá přítomnost Boha v hostii, byla pro katolické věřící vždycky největším tajemstvím. Slavení mše svaté, zpřítomnění Ježíšovy kalvárské oběti nekrvavým způsobem na oltáři chrámu, je cosi tak posvátného, že přenesení tohoto tajemství ať už na rockové koncerty salesiánem Ladislavem Heryánem, či do hospody k půllitrům knězem Markem Váchou (a dalšími) budí otázky.

Je otázkou, zda má na katolické bohoslužbě řečnit ekonom Tomáš Sedláček, kterého sice obdivuji v sekulární rovině, nicméně jeho představa „digitální teologie“ a analogie vzniku umělé inteligence coby nového stvořitelského aktu může vyvolávat emoce. Rovněž silná spojitost akce s výraznou herečkou, která tuto neobvyklou událost pořádala, avizovala alkoholické nápoje po celou dobu televizně přenášené akce, a vůbec její častá přítomnost v blízkosti katolického kněze mohla být jedním z impulsů následné ostré reakce.

Můžeme na sebe chrlit úryvky z Písma, jednou o tom, jak Ježíš zasedával s celníky, hříšníky a nevěstkami, druhdy o tom, jak si udělal z provazu důtky, protože horlivost pro chrám jej stravuje a dům jeho Otce není tržnice. Za mne osobně – posvátné patří do posvátného.

Můžeme poslouchat argumenty moderních katolíků o tom, že eucharistie ve večeřadle byla také hospodskou záležitostí a že byla neliturgická. Na tyto argumenty obvykle odpovídám, ať se posvátnou liturgií přestaneme zabývat anebo ať ji přímo zrušíme. Poslední večeře Krista byla semenem nové bohopocty, aktem nového sjednocení nebe a země, nicméně ano, nepřinesla nový misál nebo konkrétní liturgické instrukce. Liturgii přinesla církevní praxe během staletí, aby se stala oporou pro skutečnou oslavu Stvořitele, ve druhé řadě rovněž inspirovala obrovské množství uměleckých děl a stala se jednou z velikých výsad katolického Západu.

V zámku a podzámčí

Určité napětí mezi Arcibiskupstvím pražským a „univerzitní“ farností na protější straně Karlova mostu je cítit po léta. Jak renesanční učenec profesor Halík, tak vzdělaný a všestranný bioetik a spisovatel Marek Vácha minimálně v českém mediálním obrazu představují „liberální větev“ současné katolické církve. Pražští primasové Dominik kardinál Duka či arcibiskup Jan Graubner jistě patří mezi konzervativní katolíky. Určitou reakci pana arcibiskupa snad bylo možné předjímat, ačkoliv její obsah a forma vůči veřejně známému knězi, který se katolickou církev snaží hájit a lidi k Bohu, ano, opravdu přivádí, snad mohla být mírnější.

Souhlasím s argumentem, že církev je živé tělo Boží a že jednota neznamená unylost. Zároveň předpokládám, že jsou věci, na kterých se jako katolíci musíme shodnout. Pokud pro nás dobré mediální veřejné mínění znamená více než úcta k eucharistii, je vhodné se zamyslet. Pokud se díváme na liturgii na hospodském stole, vidíme půllitry, sekulární čtenáře a řečníky, následně slyšíme, že k „žádnému porušení pravidel nedošlo“, možná něco není v pořádku. Možná však tyto věci vidím příliš vyhroceně. Jsem přesvědčen, že jak celebrující kněz, tak lidé v jeho okolí opravdu bohoslužbou nechtěli nikoho urazit a neměli žádné zlé úmysly.

Třeba se mýlím, nechci být tvrdý, farizejský.  Je mi dvacet šest let, možná z těchto postojů vyrostu. Třeba ale zůstane skutečně jen malé stádo, pro které budou pravdy víry doopravdy závazné. Zároveň budu tak trochu doufat, že to, co prožíváme v církvi nyní, skutečně nejsou ty časy divoké a rozverné církve lidské invence, kde jde především o nápady zdola, té církve, kterou v době německého romantismu předpověděla stigmatička.

[1] pozn. autora: K. E. Schmöger (1819–1883) byl německý římskokatolický teolog; překlad úryvku autor