Jaký bude Františkův odkaz?

Úmrtím papeže Františka – Jorgeho Maria Bergoglia – dne 21. dubna 2025 se završilo dvanáctileté pontifikální období, které v dějinách katolické církve zůstane zapsáno jako éra intenzivního hledání rovnováhy mezi věrností tradici a otevřeností moderním výzvám.

Papež František (Wikimedia Commons)

František se už od první chvíle prezentoval spíše jako pastýř než vladař – zůstal bydlet v Domě svaté Marty, aby byl „mezi lidmi“, a jeho každodenní účast na mši, pravidelná zpověď i důraz na tichou modlitbu vytvářely podhoubí pro program, jejž sám označoval za „pastorační obrácení“ církve směrem k milosrdenství. Toto osobní duchovní zakotvení mu dodávalo věrohodnost, zároveň však nastavovalo vysokou laťku všem plánovaným reformám.

První viditelnou změnou bylo Františkovo rozhodnutí zřídit si poradní sbor kardinálů a zahájit audit vatikánských financí. Paradoxně se však ukázalo, že jeho odmítnutí rezidence v Apoštolském paláci vedlo k vyšším nákladům na bezpečnost i logistiku, čehož kritici využívali k argumentu, že gesta skromnosti musejí stát na pevném institucionálním základu.

Téhož ducha neslo i postupné otevírání klíčových úřadů ženám – jmenování sestry Simony Brambillaové v roce 2025 do čela Dikasteria pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života završilo sérii kroků, jimiž František signalizoval, že kompetence a svatost nejsou podmíněny svěcením.

Největší pozornost si František získával svým bezprostředním komunikačním stylem. Spontánní rozhovory s novináři, které často probíhaly bez koordinace s Tiskovým střediskem Svatého stolce, vyústily ve slovní obraty, jež obletěly svět rychleji než následná upřesnění. Věta „Kdo jsem já, abych soudil?“ pronesená na palubě letadla v roce 2013 se stala symbolickým prubířským kamenem – mnozí v ní slyšeli změnu doktríny ohledně osob s homosexuální orientací, ačkoli papež ve stejném rozhovoru jasně potvrdil, že jde o pastorační postoj, nikoli teologickou revizi.

Právě napětí mezi pastorační citlivostí a dogmatickou kontinuitou ostře vykrystalizovalo roku 2018, kdy František novelizoval článek 2267 Katechismu katolické církve a prohlásil trest smrti za nepřípustný „za všech okolností“. Hlásil se přitom k desítkám let církevního vývoje, který už Jan Pavel II. nasměroval k praktickému moratoriu, přesto tento krok vyvolal ostrou reakci konzervativních teologů. Ti namítali, že princip retributivní spravedlnosti, ochrany společnosti i biblické zmocnění státní moci zůstávají teologicky obhajitelné alespoň ve výjimečných případech. Podle nich tak mohl precedens v katechismu otevřít dveře k dalším „absolutním“ zákazům, jež by oslabily vnitřní soudržnost morální nauky.

Podobný rébus představovala i apoštolská exhortace Amoris Laetitia z roku 2016, v níž František vyzval k „logice milosrdenství“ vůči rozvedeným katolíkům žijícím v nových svazcích. Papež zdůraznil, že tito věřící nejsou exkomunikováni a církev je má pastoračně doprovázet, přičemž v konkrétních případech – po rozlišení se zpovědníkem a biskupem – nemusí zůstat navždy odloučeni od eucharistie. Zastánci vnímali tento přístup jako návrat k Ježíšově praxi, která nikdy netrhala vazbu mezi pravdou a milosrdenstvím; odpůrcům se jevil jako relativizace nerozlučitelnosti manželství a jako hrozba, že jednotlivé diecéze začnou aplikovat rozdílné standardy, čímž se oslabí univerzální charakter církevní disciplíny.

Františkovu snahu vtáhnout širší společenství věřících do rozhodování završil proces „synodality“. Od Synody o Amazonii (2019) až po dvoufázovou Světovou synodu o synodalitě (2023–2024) kladl důraz na naslouchání a diskusi v místních církvích. Jeho cílem bylo léčit klerikalismus a obnovit důvěru mezi hierarchií a laiky, avšak kritici varovali, že církev není volnočasovým demokratickým kroužkem a přílišná decentralizace může ohrozit jednotu víry i ukázněnost liturgické praxe.

Když se v dubnu 2025 Svatý otec odebral na věčnost, zanechal po sobě obraz muže, který věřil, že „čas je nad prostor“ a že proměna srdcí předchází strukturálním reformám. Jeho pontifikát vtiskl katolické církvi tvář milosrdenství, skromného životního stylu a odvahy vyjít na periferie – ať už geografické, či existenciální. Současně však odkryl bolestivá pnutí mezi kontinuitou a změnou, jež budou pravděpodobně formovat teologické i pastorační debaty ještě dlouhá léta. V tomto napětí – zásadním pro katolickou identitu – spočívá i hlavní odkaz papeže Františka: připomenutí, že tradice není „statické muzeum“, nýbrž živý proud, který se musí čistit, aby mohl nadále napájet víru v Krista.