Jana z Arku na hranici aneb Co může dát posluchači oratorium?

V polovině února měli návštěvníci pražského Rudolfina možnost poslechnout si provedení jedinečného oratoria Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici.[1] Toto monumentální dílo, po jehož provedení Českou filharmonií nastalo v sále ticho a následně se ozval bouřlivý potlesk, složil švýcarský skladatel Honegger na text básníka Paula Claudela roku 1935.[2]

 Jules Bastien-Lepage, Jana z Arku, 1879. Jana je hlasy poprvé vyzvána do zbraně proti anglickým útočníkům; v pozadí můžeme vidět téměř neznatelné siluety svatých Michaela, Markéty a Kateřiny, kteří čekají na její rozhodnutí. (Public Domain)

Otázka, kterou je nyní na místě si položit, zní následovně: co způsobilo takový ohlas na více jak hodinovou skladbu s duchovně-historickou tématikou? Oratorium využívá dramatický příběh odehrávající se podle skutečných událostí. Z pódia posluchač slyší zvuk orchestru, mohutných sborů a v neposlední řadě také mluvené slovo, které francouzsky pronáší hlavní představitelka oratoria Jana. Celé poměrně obsáhlé dílo o jedenácti scénách se odehrává v posledních chvílích Janina života, během kterých stojí na hranici a před očima se jí prolínají stěžejní vzpomínky z minulosti. Současně je zde přítomen bratr Dominik, kněz, který Janě předčítá z knihy života a vysvětluje jí pozadí událostí, které ji dovedly až k upálení na hranici. Ve vzpomínce na Janino odsouzení jsou na scéně přítomny zkarikované postavy církevních soudců, jejichž zvířecí podoby odkazují na absurditu celého procesu. Kromě fyzicky přítomných osob vystupují v oratoriu také postavy svatých, konkrétně Panny Marie a Janiných patronek, svaté Markéty a Kateřiny. Ty k ní promlouvají v jakémsi mystickém vytržení a pomáhají dívce v těžkých chvílích jejího mučednictví.[3]

To, čím je Honeggerovo oratorium jedinečné, je právě propojení mluveného slova a hudby v podání dvou sborů a orchestru. Hudební složka podporuje mluvený text, zdůrazňuje jeho rytmus a charakter. Uvozuje naléhavost, dramatičnost a vykresluje scénu, kterou posluchači očima nemohou pozorovat. Například již na samém začátku oratoria je mnoho silných zvukových vjemů. V prologu, který autor do oratoria doplnil až roku 1944, zpívá sbor velmi ponurými tóny o temné noci, která zahalila Francii, po chvíli je slyšet zavytí psa a postupně se ze tmy ozývají hlasy šeptající Janino jméno. Do ponurého zpěvu sboru se náhle přidává sólový soprán, který naléhavě zpívá text 130. žalmu (De profundis, tj. Z hlubin volám k Tobě, Hospodine).[4] A právě hlasy a ti, kdo jimi promlouvají, tvoří různé roviny zvukových vjemů, které posluchače vtahují přímo do scény tak, že se stávají jejími účastníky. Na jedné straně jsou to hlasy lidu, které zprostředkovává zpěv sboru vytvářející masovou kulisu v pozadí. S nimi kontrastuje osobní rozhovor mezi Janou a bratrem Dominikem, v němž oba hovoří mluveným slovem. Poslední rovinu tvoří zpěv nebeských postav, které jsou svým způsobem na scéně přítomny, ale zároveň i vzdáleny.

Celé oratorium pak vrcholí závěrečnou scénou, ve které dívka umírá. A právě před ní je do dívčina projevu jedinkrát vložen zpěv, a to v podobě prosebné písně z dětství. Následně se její mysl stále více odpoutává od pozemského dění, promlouvá k ní Panna Maria a svaté Kateřina s Markétou, které ji volají k sobě, a Jana jim odpovídá chválou Boha. V závěru se pak sbory sjednocují v písni, jež cituje Kristova slova, nyní vystihující Janino mučednictví. Třikrát po sobě posluchač slyší: „Personne n’a un plus grand amour que de donner sa vie pour ceux qu’il aime.“ („Nikdo není schopen větší lásky než ten, kdo dá vlastní život za ty, které miluje.“) Do utichající ozvěny lidských hlasů proniká jemná, zpěvná melodie příčné flétny ztvárňující ptačí zpěv.[5]

I přes poměrně stručné shrnutí hlavních myšlenek díla můžeme říci, jaké prvky na posluchače mohly zapůsobit nejsilněji. Emoce a nadšení z pražské realizace Honeggerova oratoria patrně plynuly z toho, že posluchači měli možnost zakusit dílo bezprostředně. Díky všeobecné znalosti příběhu Jany z Arku nebylo obtížné vžít se do situace, kterou oratorium vykresluje. Zároveň těsná blízkost všech zvukových a výrazových vjemů, již mohli všichni přítomní v sále zakoušet, podpořila prožitek hlubokého a duchaplného textu Claudelova poemu. A právě tyto vlastnosti také obecně charakterizují žánr oratoria, které staví na duchovním přesahu díla, jenž je pro posluchače podnětem k zamyšlení a nepochybně přidanou hodnotou.

[1] Odkaz na celé oratorium s partiturou: https://www.youtube.com/watch?v=yQw_xezqK_s

Odkaz na provedení s živou ukázkou: https://www.youtube.com/watch?v=wwp0iMcMMMA&list=PL1ybMxcbGjIVnCFwziYfSXUqCPRB0ktJa

[2] BARANČICOVÁ, Svatava. Grandiózní debut Lukáše Vasilka: Po doznění Jany z Arku se rozhostilo dlouhé ticho. Online. Opera plus. 2025. Dostupné z: https://operaplus.cz/grandiozni-debut-lukase-vasilka-po-dozneni-jany-z-arku-se-rozhostilo-dlouhe-ticho/. [cit. 2025-02-28].

[3] HLOUŠKOVÁ, Kateřina. Jana z Arku v hudbě. Bakalářská práce. Brno. Janáčkova akademie múzických umění, Hudební fakulta, 2013.

[4] CAMILLERI, Jenny. An intense Jeanne d'Arc au bûcher from the Royal Concertgebouw Orchestra. Online. Bachtrack. 2025. Dostupné z: https://bachtrack.com/review-honegger-jeanne-arc-deneve-royal-concertgebouw-september-2018. [cit. 2025-02-28].

[5] HAASE, Miloš. Honeggerova a Claudelova Jana z Arku na hranici. Program koncertu. Česká filharmonie, 2025.