Vyžaduje dobrota druhého? Nový pohled na trinitární teologii Tomáše Akvinského

Je možné, aby absolutní dobro existovalo bez nutnosti sdílení? A vyžaduje dokonalá radost vztah s druhým? Tyto otázky provázejí křesťanskou teologii po staletí a jejich odpovědi formují chápání samotné Boží podstaty. Tomáš Akvinský na ně nabídl odpovědi, které dodnes zůstávají předmětem debat. Článek Michaela Higginse se zaměřuje na Akvinského pohled na trinitární teologii a zkoumá, zda jeho učení připouští nutnost sdílené radosti a dobroty v Bohu.[1]

Trojlístek (Public Domain)

Jednou z klíčových otázek trinitární teologie je, zda nejvyšší dobrota Boha vyžaduje sdílení s jinými osobami. Známá teologická tradice tvrdí, že skutečné dobro se ze své podstaty rozdává a nemůže existovat izolovaně. Tento argument vedl mnoho myslitelů, včetně Bonaventury a Richarda ze sv. Viktora, k přesvědčení, že samotná logika dobroty nás vede k chápání Boha jako Trojice.

Tomáš Akvinský, jeden z největších teologů středověku, se však k tomuto názoru stavěl skepticky. Ve svých spisech opakovaně zdůrazňoval, že i kdyby bylo možné dokázat, že dobro je svou povahou sdílené, neznamená to nutně, že by muselo existovat ve třech božských osobách. Podle Akvinského je Boží dokonalost natolik absolutní, že není závislá na jakémkoli dalším bytí, ani na tom, že by ji Bůh musel sdílet.

Na druhou stranu se v několika jeho textech, jako například v De potentia, Summa theologiae (I, q. 32, a. 1) a In Boethium de Trinitate, objevuje zajímavá myšlenka, která jeho zdánlivě jasné odmítnutí narušuje. V jednom z pozdnějších děl Akvinský otevřeně prohlašuje: „Otec nemůže mít dokonalou radost sám o sobě, leda ve svém Synu.“ Tato věta naznačuje, že radost a dobrota nemohou být plně prožívány v osamělosti, ale vyžadují vztah mezi osobami.

Nastíněná nová interpretace Akvinského myšlení nám tedy představuje dvě napětí v jeho učení. V De potentia (q. 9, a. 5) například tvrdí, že Otec nemůže mít dokonalou radost sám o sobě, leda ve svém Synu, zatímco v jiných částech jeho díla, jako je Summa theologiae, se zdá, že připouští možnost dokonalého dobra i bez nutnosti sdílení. Na jedné straně odmítá možnost rozumově dokázat Trojici z logiky dobroty, na druhé straně v určitých pasážích naznačuje, že Boží radost nemůže existovat bez sdíleného vztahu. Tento rozpor není snadno řešitelný, ale otevírá cestu k hlubšímu pochopení vztahu mezi Boží dokonalostí a Jeho trojjedinou povahou.

Závěrem lze říci, že Higginsův text nabízí unikátní pohled na jedno z klíčových témat křesťanské teologie. Ukazuje, že Tomáš Akvinský ve své rané tvorbě, například v In Boethium de Trinitate a De veritate, tvrdil, že Boží dobrota může existovat i bez nutnosti sdílení, a tedy že přirozený rozum nemůže dojít k důkazu Trojice. Později však v De potentia (q. 9, a. 5) mění přístup a tvrdí, že Otec nemůže mít dokonalou radost sám o sobě, leda ve svém Synu. To znamená, že dokonalá Boží radost a dobrota jsou neoddělitelné od vztahu mezi osobami v Trojici. Tomáš Akvinský sice nečiní konzistentní závěr o tom, že nejvyšší dobrota se nutně sdílí, ale alespoň v jednom případě k takovému tvrzení dospěl. Přitom však nikdy neargumentoval tím, že by dobrota musela být sdílena pro to, aby mohla být prožívána, a že Bůh by proto nemohl zakoušet žádnou dobrotu izolovaně. Klíčové je, že Akvinský nepřichází s jedním univerzálním argumentem, který by platil ve všech kontextech. Záleží na tom, na jakou otázku odpovídá. Když se ptá, zda lze přirozeným rozumem dokázat Trojici, odpovídá záporně – logika dobroty nestačí. Když ale zkoumá vnitřní život Boha na základě již přijaté víry v Trojici, nachází v něm nutnost sdílení radosti mezi božskými osobami. Tento závěr spíše vyplývá z jeho teologie Slova, což naznačuje, že Boží dokonalá radost je neoddělitelná od vztahu v Trojici.

[1] Autorka textu vychází z HIGGINS, M. Does Goodness Require Another? On an Underappreciated Corner of Aquinas’s Trinitarian Theology. Communio 47 (2020), s. 368-398.