Cílem křesťanství je vyváženost

Těžko šlo v posledních dnech přehlédnout homilii arcibiskupa Graubnera na pohřbu kardinála Duky. Homilie započala výčtem atributů a názorů kardinála Duky, které dle arcibiskupa v dnešním světě a Církvi chybí a nedostává se jich dostatečně. Mluvil o přehnaném zdůrazňování některých stránek evangelia a odporu k jiným, neméně podstatným částem. Tím nepřekvapivě vyvolal diskuzi o tom, co je podstatou křesťanství, a případně, jak by křesťanství mělo vypadat dnes. Ale nosná myšlenka homilie je bezpochyby správná. Křesťanství je tvořeno řadou aspektů a v každé době se některé preferují, zatímco jiné se nerozumně opomíjejí. Jak jednotlivé aspekty křesťanství vyvážit a může se způsob uvádění evangelia v život měnit v čase?

Dominik Duka s Joelem Rumlem při uctění památky Jana Palacha, leden 2014 (Wikimedia Commons)

Na začátek připomenutí dvou nejpodstatnějších citací z homilie:^[1]

,,Pan kardinál byl výraznou osobností. Syn vojáka, který měl rád lidi v uniformě, a dominikán s dobrou formací, muž s povahou cholerika, bojovník za pravdu a svobodu byl v současné zženštilé kultuře jasně rozeznatelný. Viděl, že dnešní jednostranné zdůrazňování Boží lásky a milosrdenství zatlačilo do pozadí skutečnost hříchu a zla, vedlo k upuštění od zpovědní praxe a někteří přestali počítat i s peklem. Přišli jsme o Boží majestát, moc a velkolepou vznešenost. Ztratili jsme smysl pro posvátnou bázeň, schopnost bojovat a statečně nést kříž, ale i smysl pro otcovství, řád a odpovědnost. A v důsledku toho pak i pro misie a kněžská či řeholní povolání.“

,,Je Stvořitel a Pán, všemohoucí a spravedlivý soudce, ale je taky milující, soucitný a milosrdný otec. V dějinách se stává, že jednou jsme soustředěni na jeden aspekt a jindy na druhý. Cílem je vyváženost. A o tu jde.“

Hlavním bodem homilie není, jak někteří mylně pochopili, uvést v život některý historický model fungování Církve („barokně triumfalistické“ je pojem, který jsem zaslechl) či jednostranně upřednostnit charisma kardinála Duky do každé činnosti Katolické církve. Homilie vyjadřuje snahu vyvážit řadu aspektů křesťanství v kontrastu s jednostranným viděním evangelia, ať už by jím zdůrazňovaný aspekt byl sebevíce pravdivý.

Problém, na který arcibiskup naráží, se dobře ilustruje na základním pravidlu výkladu Bible, že se každá jeho část může vykládat pouze v souladu s celkem Písma svatého. Kterýkoliv účastník diskuzí o křesťanství dříve či později narazí na lidi, jejichž znalost Bible zahrnuje jeden až dva verše, kterými jsou nejčastěji „Miluj bližního svého“^[2] a „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“.^[3] V jejich výkladu tyto dva verše obsahují celé centrum křesťanství, kterým je „chovejte se k ostatním vlídně”. Tomu musí ustoupit i jiná Boží přikázání, pokud by jejich dodržování a zmiňování přišlo někomu „nevlídné“. Paradoxně si ale všimnete, že tento přístup aplikují selektivně. Prakticky nikdy tyto verše nezmíní třeba u hříchů rasismu, antisemitismu apod. Jde přesně o tu jednostrannou zahleděnost, kterou arcibiskup zmiňuje.

Nelze se však zaštiťovat autoritou jedné části Božího zjevení v projevu, kdy jeho jinou část popíráme. Výuka a poučování hříšníků patří mezi základní skutky milosrdenství.^[4] To, co je v Božích očích hanebné, musí i křesťan hlásat za hanebné. Takové učení se má šířit vhod i nevhod.^[5] Kdo miluje Boha, miluje jeho přikázání,^[6] a kdo poruší jedno z Božích přikázání, poruší všechny.^[7] Kristus sám někdy mluví o lásce a milosrdenství, jindy někoho označí za prase,^[8] psa,^[9] či ho dokonce uhodí bičem.^[10] To všechno je součástí Božího zjevení a tím i křesťanství. Dobro i zlo, ctnost i hřích, nebe i peklo, odměna i trest jsou v ekvivalentní míře součástí křesťanství.

Na okraj chci připomenout, že mylné averze k „negativním“ aspektům křesťanství v Církvi si všimnul i papež František, když v roce 2021 vydával novelizaci trestního práva. V apoštolské konstituci Pascite Gregem Dei mimo jiné napsal:

„Chybné chápání niterného spojení, které v církvi existuje mezi projevem lásky a užitím trestní disciplíny, pokud to okolnosti a spravedlnost požadují, způsobilo v minulosti mnoho zla. Tento styl myšlení – jak zkušenost učí – s sebou nese riziko života podle mravů, jež jsou s disciplínou v rozporu a k jejichž léčbě nepostačují pouhá napomenutí nebo rady. Tato situace v sobě skrývá nebezpečí, že by se postupem času takový způsob jednání stal návykem, takže by náprava byla obtížnější, a že by mezi věřícími rozesel mnoho pohoršení a zmatků.“[11]

Svatí

To nutně neznamená, že každý člověk musí hlásat všechny aspekty křesťanství ve stejné míře a stejným způsobem. Bůh dává lidem povolání k mnoha činnostem na mnohých místech mnohými prostředky. Některé řeholní řády žijí křesťanství v tichu a meditaci, jako řád benediktinů. Někteří ho hlásají veřejně s akademickou exaktností jako dominikáni. Někteří s chudobnou prostotou a radostí františkánů. Jiní s honosností a pompou Institutu Krista Krále Nejvyššího Velekněze.

Někteří svatí byli známí svou starostí o chudé. Některé proslavilo odpuštění, kterým zahrnuli své trýznitele. Jiní se do historie zapsali tím, že předstoupili před císaře nejmocnější říše světa a do očí mu řekli, že jeho bohové jsou pouhými démony. Což nebylo moc vlídné a ani císař Traján to od svatého Ignáce z Antiochie moc vlídně nevzal…

Některým byla dána odvaha šířit křesťanství z honosných paláců, jiným umírněnost a trpělivost nad ním meditovat ve skrytu před vnějším světem. To, že každý má nadání k něčemu jinému, si Církev vyzkoušela, když tyto dvě role prohodila a meditativního mnicha vysadila na papežský trůn.^[12]

I v historii smutečních proslovů bychom našli ohromnou a krásnou rozmanitost. Vše záleží na kontextu události a vztahu tvůrce projevu se zesnulým. Výborným příkladem pro kontrast se zmiňovanou homilií je promluva svatého Ambrože nad hrobem svého bratra.^[13] Ten nezmínil zženštilou kulturu, ale soustředil se na naději i tváří tvář strašlivému smutku. Přestože učitel svatého Augustina hovořil skvěle, stejná slova z úst arcibiskupa Graubnera by mohla znít příliš teatrálně. Oba zvolili tón vhodný pro jejich situaci.

Všechny tyto projevy křesťanství ale potřebujeme. Stejně, jako potřebujeme tři synoptická evangelia. Proč se vytvořily tři v podstatě obdobné verze dobré zprávy o životě Krista a proč je máme v Bibli i dnes? Protože každé ukazuje na jiné aspekty Kristova života, které jsou zcela pravdivé a je třeba o nich vědět a naplňovat je v životě. Stejně tak bylo každé sepsáno pro jiné posluchače. Evangelium svatého Marka bylo dle tradice sepsáno pro publikum v antickém Římě. Je naplněné akcí, konflikty Krista s tehdejší náboženskou hierarchií a odvahou. Něco, co obyvatele tehdejšího Říma oslovilo s větším efektem než hloubavé evangelium svatého Jana. Jan si zase našel své publikum. Ale oba dovedli do nebe duše, které by se tam jinak nedostaly.

Pokud ale existuje v projevech Církve taková rozmanitost, tak také musí existovat hranice, přes kterou není možné přejít. K tomu doporučuji videoesej katolického apolegety Trenta Horna „The four bad kinds of christians“.^[14] Žádný projev lásky a milosrdenství nemůže vést k faktické toleranci, či snad dokonce podpoře hříchu v Církvi. Naopak nepřípustným fundamentalismem je, když někdo nakládá na věřící těžká břemena povinností tam, kde žádného hříchu není.

Další hranicí je používání Kristova učení jako nástroje pro své vlastní cíle. Například šíření velmi přísné formy křesťanství proto, aby člověk, byť nevědomky, zakrýval vlastní hříšnost, nedostatečnost a faktickou rezignaci na principy, které sám hlásá. Tím v posledku činí z křesťanství terč posměchu pro ostatní. Odhodlání v šíření křesťanství nikdy neopravňuje k dehumanizaci lidí, které považujeme za hříšníky, či dokonce za nepřátele víry. „Milujte své nepřátele“ je žhavým kandidátem na nejtěžší a nejhůře naplnitelné přikázání evangelia, ale nelze se mu vyhnout.

Závěr

Homilia arcibiskupa Graubnera byla varováním před jednorozměrným viděním Kristovy dobré zvěsti a útěkem před aspekty, které jsou pro nás v životě výzvou. Křesťanství není o repetitivním opakování jednoho verše Písma či jednoho aspektu Božího zjevení, ale o tom ve vhodnou chvíli vystihnout všechny aspekty, které se mají na nastalou situaci aplikovat. V církvi se objevila široká skupina směrů, často spojených s různými řeholními řády, které jsou legitimními způsoby uvádění evangelia v život. Proto někteří křesťané budou šířit víru spíše vlídností, jiní spíše zapáleností, někteří prostě a někteří s pompou či spoustou dalších adjektiv, která si dokážete představit. Ale pokud se drží v hranicích křesťanské morálky a učení, tak jde o rozmanitost přínosnou. Arcibiskup má pravdu, že se podstatná část jím zmíněných atributů bez dobrého důvodu opomíjí. A za pravdu mu dali především ti, kteří jeho homilii kritizovali za to, že prý neukazuje to „pravé“ křesťanství.

^[1] Celý text homilie dostupný z: https://www.cirkev.cz/homilie-arcibiskupa-prazskeho-jana-graubnera-pri-pohrbu-kardinala-dominika-duky_63204

^[2] Matouš 10:19, Marek 12:31, Lukáš 10:27

^[3] Matouš 7:1-2, Lukáš 6:37

^[4] KKC 2447 nebo Summa theologiae II–II, q. 32, a. 2. Svatý Tomáš Akvinský zde taktéž zmiňuje, že napomínání vedené touhou k nápravě hříšníka je samo o sobě skutkem milosrdenství, nikoliv primárně trestem.

^[5] 2. Timoteovi 4:2

^[6] 1. Janův 5:3

^[7] Jakubův 2:10

^[8] Matouš 7:6

^[9] Tamtéž

^[10] Jan 2:15

^[11] Převzato z oficiálního překladu do češtiny, který je dostupný z: https://www.vatican.va/content/francesco/cs/apost_constitutions/documents/papa-francesco_costituzione-ap_20210523_pascite-gregem-dei.html

^[12] Byl to papež Celestin V., který se proslavil především tím, že pár měsíců po nástupu do funkce vydal dekret, že papež může rezignovat – a rezignoval. Po něm už z úřadu odstoupili jen dva nástupci sv. Petra. Byl to Řehoř XII. v roce 1415 a Benedikt XVI. v roce 2013.

^[13] Jeho část je čtena při liturgii hodin na Vzpomínku všech věrných zemřelých. Dostupné z: https://lh.kbs.sk/cgi-bin/l.cgi?qt=pdt&d=2&m=11&r=2024&p=mpc&ds=1&j=cz&o3=6

^[14] Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=WlhOOHF6LPI