Uzvedne Bůh každý kámen?
- Václav Kubíček
- 30. 12. 2025
- Minut čtení: 6
Žádnému příznivci teoretizování o Bohu se nevyhne střet s paradoxem všemohoucnosti. Bezpochyby jde o jednu z nejčastějších námitek v internetových diskusích, přičemž se na ni špatně hledá odpověď a málokdo si s ní ví hned zprvu rady. Populárně se formuluje takto: Pokud je Bůh všemohoucí, je také schopen stvořit kámen tak těžký, že jej potom sám neuzvedne? Uznáme-li, že tohoto aktu stvoření Bůh schopen není, ihned mu upíráme všemohoucnost. Pokud ale budeme trvat na Boží moci stvořit i takovýto kámen, pak bude Jeho moc také (minimálně po momentu stvoření) omezená, a to právě tíhou kamene. Nehledě na to, jakou cestou se v odpovědi vydáme, řítíme se do nepříjemných problémů. Idea všemohoucího činitele, jímž by zjevně Bůh měl být, se ukazuje jako nekonzistentní – vede k paradoxům.
Nutí se nám tedy závěr zapovědět tradiční Boží vlastnost všemohoucnosti. Než tak ale učiníme, měli bychom podle zásad skeptického přístupu nejprve načrtnutý argument prověřit, a to co do definic použitých pojmů. Stěžejní jsou v něm dva: všemohoucí činitel (Bůh) a kámen. Kámen máme definovaný ve znění paradoxu jako hmotný objekt stvořený všemohoucím činitelem, kterým tento činitel nemůže pohnout. Všimněme si, že tato definice kamene obsahuje odkaz na všemohoucího činitele – on sám ale definovaný není. Paradox se jeví naznačovat, že všemohoucnost musí znamenat právě vše moci, tedy schopnost stvořit (zařídit) libovolný stav věcí. Ještě přesněji (a trochu návodně) – schopnost stvořit libovolný stav věcí, který lze vyjádřit nějakým souborem slov. Zahrnuje proto i schopnost činit věci vnitřně rozporné – měnit minulost, načrtnout čtyřhranný trojúhelník nebo prostřelit neprůstřelnou vestu.
Ve světle tak širokého pojetí všemohoucnosti je závěr o nekonzistenci nasnadě. Otázkou ale zůstává, jestli je nutné takové pojetí přijmout, a pokud ano, je-li nutné dedukovat z něj neexistenci Boha. Nabízí se tři možné reakce:
upřesnit pojetí všemohoucnosti,
připustit, že Bůh není a nemůže být všemohoucí, nebo
zamítnout podřízenost Boha logickému usuzování.
Ale předtím než možnosti blíže prozkoumáme, kontrujme paradoxu jiným způsobem. Pokud by totiž Bůh ve své všemohoucnosti mohl činit i logické protiklady, pak by pro něj jistě nebyl žádný problém stvořit svět tak, že v něm z paradoxu všemohoucnosti plyne Boží neexistence, a přitom by na své existenci nic neztratil. To je stále vcelku konzervativní důsledek. Bůh by stejně dobře mohl neustále tvořit i být pasivní, konat zlo, přestože je nanejvýš dobrý, a nadto být i nebýt zároveň. Zkrátka trvá-li někdo na tak široce pojaté všemohoucnosti, nemůže z ní vyvodit nic, co by se na všemohoucího činitele vztahovalo, zvláště ne jeho nekonzistenci. Proto důsledek paradoxu nelze konzistentně zastávat! Odpověď na paradox bude tedy zřejmě spočívat v upřesnění pojmů – zmíněná dvě další řešení jsou chybná, viz níže.
Upřesnění
Sv. Tomáš Akvinský o všemohoucnosti pojednává následovně:[1]
[...] Bůh [se] nazývá všemohoucím, protože může všechna možná naprostě [...]. Jmenuje se pak něco možným nebo nemožným naprostě, z poměru výrazů: a to možným, protože přísudek neodporuje podmětu, jako že Sokrates sedí; nemožným pak naprostě, protože přísudek odporuje podmětu, jako že člověk je osel.
Možným naprostě nebo absolutně možným myslí Tomáš jakýkoliv stav věcí, který není vnitřně rozporný. Všemohoucnost znamená tedy schopnost stvořit jakýkoliv možný stav věcí. Vylučuje tak případy, které jazykem sice můžeme vyjádřit, přitom jsou ale logicky nekonzistentní nebo kategoriálně chybné: čtyřspřeží se třemi koňmi nebo svobodný čtverec. Nelze ovšem říci, že Boží moc je omezená těmito protimluvy, a to jednoduše proto, že taková moc, která by byla schopna činit vnitřně sporné věci, existovat nemůže. Nemůže proto Boží moc omezovat. Ve sporném stavu věcí totiž, jak říká Tomáš, odporuje přísudek předmětu (něco předmětu zároveň náleží i se mu odnímá). Například člověk je osel a zároveň oslem není (jelikož je člověk). Tím se ale ruší jakákoliv určenost tohoto individua a to, co postrádá určenost, je ničím. Nic pak, nakolik je ničím, nic neomezuje. Ve stejném duchu potvrzuje filosof Edward Feser:
„Všemohoucnost“ nezahrnuje moc stvořit vnitřně rozporný stav věcí [...] a to z toho důvodu, že žádná taková moc neexistuje. I samotná představa této moci je nekonzistentní, a to právě proto, že nekonzistentní je už představa vnitřně rozporného stavu věcí. Boží moc by byla omezena pouze v případě, že by existovala nějaká moc, kterou On postrádá. [2]
Ukazuje tím také správnost Tomášovy definice. Ta neodnímá všemohoucnosti očekávaný rozsah – tedy vše – pouze se v ní upřesňuje, že do vší skutečnosti nepatří rozpory, ty nejsou ani být nemohou. Jedním z těchto rozporů je pak: kámen, který všemohoucí činitel, jenž vše uzvedne, nedokáže zvednout.[3]
Omezená Boží moc
Podle klasických teistů[4] je pak všemohoucnost nutná Boží vlastnost. Lze se ale potkat s názorem,[5] který tvrdí, že Boží moc zkrátka nemusí být neomezená. Podle jeho zastánců je Bůh pouze velmi mocným činitelem, nad kterého není, nicméně všemohoucnost mu přisuzovat nemůžeme, a to právě kvůli absurdním a paradoxním důsledkům. Nadto ani Bible nezná pojem „všemohoucí Bůh“.
Jak jsme viděli, správně definovaná všemohoucnost paradoxní důsledky nemá, nemuseli bychom se tedy touto námitkou zabývat. Zůstává ale otázka, jak lze dojít k tomu, že Bůh musí být všemohoucí.
Filosofie dochází k nutné existenci ultimátní reality, na které je vposledku závislé vše ostatní. Jednou z cest je důkaz z nahodilosti jsoucen,[6] ve kterém se vyvozuje existence první Příčiny (Boha) – ta je podmínkou existence nahodilých věcí (všeho mimo sebe). První Příčina musí být právě jedna a prostá jakékoliv pasivity. V důkazu se k první Příčině dochází poznáním, že u nahodilých jsoucen není uchování jejich existence nijak garantované (esence je odlišná od existence). Bůh tedy zakládá existenci každé věci v každý okamžik.
Co by nyní znamenalo, kdyby první Příčina nemohla zapříčinit všechno, co je nebo může být? Otázku můžeme otočit – co by Bohu, jako první Příčině, mohlo ve stvoření čehokoliv vlastně bránit? Musel by být omezen něčím třetím, čemu ale zároveň sám garantuje existenci. Tohle třetí jsoucno je nahodilé, nutně existenčně závislé, proto i Boží omezení by bylo nahodilé. Jelikož ale Bůh může existenci tohoto jsoucna odstranit, ve skutečnosti se o žádné omezení moci nejedná. Uznáme-li proto argumenty filosofů ve prospěch existence Boží, plyne z nich také fakt Jeho všemohoucnosti.
Podřízenost logice
Vědomí Boží svrchovanosti může nyní vést k opodstatněné námitce, neaplikujeme-li zde na Boha nějaká pravidla, pro lidský rozum sice závazná, kterým ale nemůže být podřízený. Logika přece není nad Bohem, to by především znamenalo, že existuje něco dřívějšího a základnějšího než On. Zároveň se ale žádné naše pojednání o Bohu nemůže z logických zákonů vymanit, jinak zrušíme pravdivost všech argumentů. Abychom pochopili vztah Bůh – Logika, omezíme se z úspornosti na základní princip logického usuzování, princip sporu. Tento princip nám zakazuje předmětu něco přisuzovat a zároveň mu to ve stejném ohledu odnímat (př. Petr je bezdětný otec tří synů).
Princip sporu jsme již implicitně užili při zpřesnění definice všemohoucnosti, zajistil nám její správný rozsah. Aplikovali jsme jej ale na reálné věci, nikoliv na logické výroky. Logické zákony nejsou totiž od vnějších věcí izolované. Právě proto, že jde o zákony správného usuzování směrem k pravdě, je nutné, aby odrážely reálnou strukturu reality. To, že princip sporu nám nedovoluje přisuzovat pravdivost sporným výrokům, je dáno skutečností, že realita sama nemůže obsahovat rozpory.
Také při pojednávání o Bohu nemůžeme zneplatňovat princip sporu. To ale neznamená, že by Bůh byl podřízen principu sporu jako něčemu vnějšímu, spíše tím tvrdíme, že logika je nějak Bohu vlastní. Bůh je zdrojem veškerého řádu ve světě a řád ve svých danostech Boha odráží. Zákony reality, jako je princip sporu, plynou jednoduše z toho, jaký je Bůh.
Jedná se vlastně o variaci tzv. euthyfronova dilematu: zda Bůh přikazuje dobro, protože je dobré, nebo je to dobré, protože to přikazuje Bůh. Jak ale podotýká Tomáš:[7]
Bůh je však zcela jednoduchý [...]. Tedy samo dobré bytí není jiné než on sám. Je tedy svou dobrotou.
Jakákoliv Boží vlastnost je s ním tedy reálně identická. Bůh je proto Dobro samo. Pokud následně tvrdíme, že Bůh je zdrojem řádu, pak je sám Řád, sám Logos.
[1] Summa teologická I, ot. 25, čl. 3, odp.
[2] Přeloženo autorem článku.
[3] Všemohoucnost se zde pojmově připisuje a zároveň se definicí odnímá.
[6] Srovnej Roman Cardal, Rigorizovaný důkaz Boží existence – díl 2., revue Distance, 4. číslo 1998.
[7] Summa proti pohanům I, kapitola 38.
