Úvod k nesmrtelnosti člověka

Projektu Rozeta, jejíž řádky čtenář nyní prochází, předchází především motivace jejich přispěvatelů zodpovědět a obhájit si, jak se to vlastně má s lidskou existencí.[1] Nejde ale o pochopení člověka jako druhu, ani co dalo vzniknout jeho vědomé racionalitě a jestli ta má nějaké meze.[2] A přestože zde vzniká revue kulturní, primárním zájmem není ani prozkoumat tu hloubku, kterou člověk skrze kulturu vyjadřuje. To, co motivuje autory textů v Rozetě, je hlavně pochopení člověka z hlediska jeho nejhlubšího důvodu a s tím jeho nejzazšího cíle.[3]

Magnus Enckell, By The Window (Wikimedia Commons)

Základní otázku můžeme formulovat takto: Je možné člověka plně popsat pochopením jeho biologických procesů (filosofické směry jako empirismus, materialismus nebo naturalismus), anebo člověk přesahuje biologii a existuje v něm oblast, která je nemateriální (budeme mluvit o realismu)[4]? Pokud by platila druhá možnost, patrně by i cíl a důvod člověka ležel za hranicemi biologického života, mimo smyslově poznatelný svět. Debata se následně může vydat mnoha směry, ať už jde o řešení otázky svobodné vůle, rozboru fenoménu náboženství nebo zavedení pojmu duše. My ale v tomto článku představíme jeden z argumentů ve prospěch realismu, tzv. argument z touhy, který odpovídá na otázku o cíli lidského života přímo.

Britský apologeta C. S. Lewis slavně poznamenává ve své sbírce esejí K jádru křesťanství[5]: „Pokud se nějaký tvor narodí s určitou touhou, jistě existuje i uspokojení té touhy. Káčátko touží plavat – a hle, existuje voda. (...) Pokud v sobě nacházím touhu, kterou nemůže uspokojit nic, co zakouším v tomto světě, pak je nejpravděpodobnějším vysvětlením, že jsem byl stvořen pro nějaký jiný svět.“

O staletí dříve při obhajobě nesmrtelnosti lidské duše sv. Tomáš Akvinský píše podobně[6]:

„[V]šechno přirozeně svým způsobem touží po bytí. Avšak touha ve věcech poznávajících sleduje poznání. Smysl pak nepoznává bytí, leč pod ‚zde a nyní‘, ale rozum vnímá bytí naprostě a podle každého času. Proto každé mající rozum přirozeně touží být vždycky. Avšak přirozená touha nemůže být marná. Tudíž každá rozumová podstata je neporušná.“

Peter Kreeft, americký filosof a teolog, zmíněné argumenty shrnuje do sylogismu[7]:

Premisa 1: Každá přirozená vnitřní touha odpovídá nějakému reálnému předmětu, který může danou touhu uspokojit.

Premisa 2: Existuje v nás ovšem touha, kterou nic v čase, nic na zemi ani žádné stvoření uspokojit nemůže.

Závěr: Proto musí existovat něco více než čas, země a stvoření, něco, co je schopno tuto touhu uspokojit.

Člověk tedy dle závěru sylogismu nejen směřuje k něčemu nadčasovému a nestvořenému, ale především toto nasměrování nemůže být marné! Slovy lze tuto touhu vyjádřit jako touhu po trvalém štěstí, blaženosti nebo věčném naplněném životě.

Věnujme se nyní oběma premisám výše uvedeného sylogismu zvlášť.

K první se snadno namítne (a často se také namítá, viz např. část interview s Richardem Dawkinsem), že přece sebedivočejší lidská touha ještě nemusí být naplněná jen proto, že zrovna existuje. Svět je plný prázdných žaludků, nešťastných lásek, slepých očí nebo zmařených plánů. Běžná zkušenost tedy navzdory tíze autorit Lewise a Akvinského, zdá se, sama hravě tento argument odepisuje.

Rozlišme ale dva předpoklady. Zaprvé, argument tvrdí, že se musí jednat o touhu přirozenou. Tím se v tomistickém pojetí myslí tendence k nějakému cíli, kterou má člověk právě a jen proto, že je člověkem. Je tedy vlastní každému jedinci lidského druhu bez ohledu na jeho kulturní prostředí. Mezi tyto touhy bychom zařadili i žízeň, hlad, touhu po spravedlnosti nebo přátelství. Lidské touhy lze tedy dělit na přirozené a umělé[8]. Umělé touhy jsou nahodilé, podmíněné okolnostmi daného člověka (pro příklad touha odpalovat zábavní pyrotechniku, touha fotit exotické ptactvo atd.).

Zadruhé, náš argument nehovoří přímo o naplnění dané touhy, ale o její naplnitelnoti. Když sv. Tomáš říká, že přirozená touha nemůže být marná, má na mysli, že nakolik je daná touha přirozená, předmět této touhy musí existovat, musí být reálný. Strom, nakolik je stromem, má tendenci se hydratovat. Zapouštění kořenů je tedy prostředkem k naplnění této přirozené „touhy“[9]. Když daným způsobem vodu nezíská, neznamená to ještě, že předmět této „touhy“ – voda – neexistuje. Tvrdíme tedy, že přirozené touhy jsou principiálně naplnitelné, nikoli vždy fakticky naplněné.

Oponent, který by zastával opak první premisy, by musel najít přirozenou touhu, která v principu naplněna být nemůže. To nás ovšem nezbavuje důkazního břemene. Přesvědčit se o tom, že premisa platí, lze následujícím způsobem. Každá touha má nějaký předmět svého naplnění (majetek jako předmět touhy po bohatství, atp.). Tento předmět může být imaginární, přítomný pouze v naší představivosti (fiktivní svět, smyšlený přítel), anebo reálný. Umělé touhy, jak víme, mohou mít předmět jak reálný, tak imaginární. Čistě imaginární předměty našich tužeb jsou ovšem nahodilé, závislé na vnitřních a vnějších vlivech. Přirozené touhy tedy nemohou mít imaginární předmět, jinak by samy byly nahodilé, závislé na prostředí a okolnostech, což z definice nejsou. Předmět přirozené touhy musí být tedy reálný.

Postoupíme nyní o krok dál. Druhá premisa nadto tvrdí, že v každém člověku existuje taková přirozená touha, kterou nic omezeného a dočasného nemůže naplnit. Jak ale víme, že existuje u každého? A pokud ano, jak se pak přesvědčit o tom, že ji neukojí nic na tomto světě?

V tomto momentě se můžeme vydat vícero směry. Rigorózní směr, který následuje sv. Tomáš, postupuje z úvah o intelektu/rozumu. Rozum není oproti smyslům omezen na teď a tady, nýbrž je zaměřen k uchopení abstraktních pojmů, jako jsou například pravda, stejnost nebo změna. Kromě těchto rozum užívá a chápe též pojem existence, která ve svém obecném významu neobsahuje pomíjivost. A jestliže všechno „touží“ po uchování své existence a člověk rozumem poznává pojem nepomíjivé existence, pak po ní taky touží.

Souběžně můžeme s Lewisem postupovat ze subjektivní zkušenosti. Lewis v sobě totiž nachází touhu, kterou nic na světě nehledě na kvantitu nemůže uspokojit. V jeho nitru zeje prázdno, jež nemůže vyplnit nic stvořeného. Zároveň tuto touhu patrně sdílí všechny generace lidí bez ohledu na kulturu a dějinné období. Jelikož pro původ této touhy nemá vysvětlení, musí do něj být vepsána, musí být přirozená.

K druhé premise patří ještě jedna silná námitka. Jistě, přirozené touhy mají své reálné předměty, jako je to v případě hladu i touze po přátelství. Skeptik by ale namítl, že touha po věčném životě je pouze jejich prodloužením, natažením do nekonečna. Jedná se o stejnou touhu po jídle, přátelství a ostatních věcech. Nicméně jelikož jsme lidmi, víme, že to všechno budeme chtít vždycky. Tohle ale není přesný popis, mezi ostatními příklady a námi studovanou touhou je kategorický rozdíl. Touhu, kterou popisujeme, neuspokojí libovolně dlouhý život, ale pouze věčný život. A žádná konečná délka života ji nenaplní ani z části.

Přijmeme-li i tuto premisu, závěr nám odhaluje pozoruhodný rozměr. Lidská skutečnost směřuje mimo tento svůj život. Řečeno teologickým termínem, člověk je na zemi poutníkem. Jeho naplnění spočívá mimo empirický svět a toto naplnění je dosažitelné. Vrátíme-li se k otázce z druhého odstavce, argument napovídá, že člověka není možné redukovat na soustavu biologických procesů.

Náš postup, přestože představuje zajímavý úvod do filosofických úvah o lidské přirozenosti, byl kvůli rozumné délce nucen některé dedukce urychlit. Navíc z jeho závěru lze dále vyvodit jen velmi málo. Existují ale přímější, byť techničtější cesty, které nás dovedou k silnějším závěrům, a těmi bychom se chtěli dále zabývat.

[1] Více o projektu Rozeta v úvodním článku.

[2] Přestože některé z těchto otázek je třeba mít zodpovězené dřív, než jakékoliv další filosofování vůbec může začít. Máme na mysli například schopnost lidského rozumu vůbec něco poznat s jistotou.

[3] V aristotelských pojmech bychom řekli, že hledáme finální příčinu.

[4] Abychom předešli čtenářovu podezření, že otevřel nějaký esoterický plátek, sluší se podotknout, že otázku, zda realita přesahuje to, co vnímají smysly, řešil každý seriózní filosof od Platóna přes Descarta až po Russella.

[5] LEWIS, C. S. K jádru křesťanství. Praha: Návrat domů, 2011, s. 149.

[6] STh I, q. 75, a. 6. Online dostupné např. zde: http://www.cormierop.cz/Summa-teologicka-Icast.html

[7] KREEFT, Peter. The Argument From Desire. Online. Dostupné z: https://www.peterkreeft.com/topics/desire.htm. Z angličtiny přeložil autor článku.

[8] Dále můžeme rozlišit také pozitivně protipřirozené touhy jako kompulze k sebepoškozování, ty ale nyní necháme stranou.

[9] Píšeme-li touhu v uvozovkách, máme na mysli touhu v analogickém smyslu: touha jako tendence k cíli. Pak lze mluvit o „touze“ zvířat nebo rostlin.