Ordo amoris vs. J. D. Vance: Řád lásky jako klíč k politice?

Když americký senátor J.D. Vance prohlásil, že „řád lásky (ordo amoris) nás učí, že bychom měli nejprve milovat svůj vlastní lid, svou vlastní komunitu, své vlastní děti“, vzbudil tím rozruch. Tento politický výrok odkazuje na koncept hluboce zakořeněný v křesťanské filosofii – myšlenku, že láska má mít svůj řád. Ale co přesně tím řádem míníme? A je legitimní přenést jej do politického uvažování o migraci, komunitní loajalitě a národní identitě?

Paul Gauguin, Tančící bretoňské dívky v Pont-Avenu (Wikimedia Commons)

Co je ordo amoris?

Pojem ordo amoris má své kořeny u svatého Augustina, podle něhož „morální ctnost spočívá v dobře uspořádané lásce“ (De civitate Dei, XV, 22). Tento princip předpokládá, že láska není slepá náklonnost, ale schopnost poznat a milovat věci tak, jak si zasluhují – podle jejich vnitřní hodnoty. Láska k Bohu, který je Summum Bonum, nejvyšší Dobro, má přirozeně přednost před láskou ke stvořeným věcem; láska k člověku má přednost před láskou k věcem, láska k pravdě před láskou k pohodlí.

Tomáš Akvinský tento koncept dále systematizuje ve svém pojetí ctností a lásky jako aktu vůle. V Teologické sumě (I–II, q. 26) rozlišuje mezi dvěma aspekty lásky: amor concupiscentiae (láska k tomu, co mi přináší dobro) a amor benevolentiae (láska, v níž chci dobro druhého). Řád lásky tedy znamená, že láska jako akt vůle má být vedena rozumem k tomu, co je skutečně hodno lásky – a ve správném pořadí.

Tento řád není jen osobní záležitostí. U Tomáše se promítá do vztahu jednotlivce ke společnosti: člověk má přirozeně větší povinnost milovat své rodiče než cizí lidi, protože je s nimi spojen silnějším poutem přirozené spravedlnosti a vděčnosti. Ale zároveň platí, že každý člověk je objektem lásky – a to právě proto, že sdílí tutéž lidskou přirozenost a je Božím obrazem.

Vance a řád lásky ve veřejném prostoru

Když tedy J. D. Vance používá pojem ordo amoris v rámci politické rétoriky – typicky v diskusi o migraci či ochraně tradiční americké komunity – odvolává se v zásadě na správný princip: že láska a odpovědnost mají jisté stupně, že člověk má nejprve chránit své nejbližší, než se obrátí k těm, co jsou mu cizí. Tato myšlenka má analogii třeba v přirozeném právu: rodič má primární odpovědnost za své dítě, stát za své občany.

Jenže – a zde začíná úvaha – může se ordo amoris stát argumentem pro uzavřenost, izolaci, nebo dokonce odmítání potřeb druhých, kteří do „naší komunity“ nepatří? Kde je hranice mezi rozumnou prioritizací a morální výlučností?

Vanceův výrok jako by naznačoval, že vztah k druhému člověku je dán primárně blízkostí – kulturní, jazykovou, národní. Ale klasické křesťanství klade důraz na něco jiného: skutečným kritériem je sdílená lidskost, která vychází z ontologického řádu. Tomáš by nepopřel, že národní loajalita má svou hodnotu, ale nikdy by ji nepostavil nad univerzální lásku k člověku. Ostatně právě tomistické pojetí přirozeného zákona nás učí, že existují povinnosti vůči všem lidem, a ne jen vůči těm, kteří jsou „naši“, protože s námi sdílejí původ, rasu nebo třeba kulturu.

Hlubší rozměr řádu lásky

Zde se ukazuje další rovina: řád lásky není jen hierarchické uspořádání lidských vztahů, ale hierarchie hodnot, která člověka směřuje k Bohu. Člověk má milovat svou rodinu, svou zemi, ale ne jako absolutní hodnoty – nýbrž jako cestu ke spravedlnosti, k dobru, k pravdě. Pokud by se tedy ordo amoris přeměnilo v ideologii kolektivního zájmu, přestává být řádem lásky a stává se nástrojem identity.

A právě zde může být Vanceovo použití problematické. Přenesení filosofického pojmu do politického diskurzu je vždy riskantní – hluboké pojmy bývají zploštěny, jejich vnitřní napětí zatlačeno. Politika potřebuje hesla, filosofie nuance. Pokud ale máme ordo amoris brát vážně, musíme připustit, že milovat ve správném pořadí znamená někdy jít proti přirozené náklonnosti – dát přednost nepohodlné pravdě před loajalitou, potřebě cizince před pohodlím vlastních.

Možná právě v tom spočívá aktuálnost této rádoby staré myšlenky – ukazuje, že láska není jen pocit, ale „struktura“ orientovaná k dobru. Politický řád, který tuto strukturu ignoruje, se stává chaotickým – buď v bezbřehém univerzalismu, nebo v úzkoprsém tribalismu. Obojí je deformací.

Řád lásky není jen záležitostí duchovního života, ale také otázkou pro společnost: koho jsme ochotni chránit, komu pomáháme, koho necháme trpět za hranicemi našeho zájmu. Pokud se ordo amoris stane pouze obhajobou vlastních zájmů, ztrácí svou hloubku. Pokud je však přijato jako výzva ke spravedlivému rozlišování, může být podnětem k hlubší proměně veřejného života.