Proč číst i marxistické feministky?

Jedna z posledních věcí, kterou bych čekala, že mi konzervativně smýšlející katolický kněz vloží do rukou, je kniha Hovoří Pýthie. Její autorka Liv Strömquistová je Švédka a marxisticky laděná feministka. Taková nálepka čtenáře snadno vyděsí. Kdo se jí ale nenechá odlákat, zjistí, že upřímný a chytrý člověk může ze zcela odlišných pozic dojít k pravdám, se kterými souzníme.

James Gill, Marilyn in the Sky (Wikimedia Commons)

Cesty, kterými se ze zcela sekularizovaného světa dobere k hodnotám slučitelným s katolickou věroukou, pak svěžím způsobem ukazují i naše slepá místa. Katolíci někdy podléhají pokušení spojovat se s lidmi, se kterými máme společného „nepřítele“, a při cezení komára polknou i několik velbloudů. Náš jediný nepřítel je ale hřích, a jak praví již svatý Justin Mučedník v Druhé apologii, vše pravdivé, co kdy bylo řečeno, je právoplatným dědictvím křesťanů. Sdělení Liv Strömquistové v komiksové eseji Hovoří Pýthie mezi takové rozhodně patří. Její autorský hlas je zvučný i hravý, plynule přechází mezi prostou, drásavou přímostí a hravě ironickým pomrknutím na čtenáře. Strömquistová ve svých ilustracích projevuje pozoruhodný dar znázornit komiku tragických situací, aniž by je vulgárně zploštila. Především však pronikavě nahlíží za fasády, které si okolo sebe stavíme, a odhaluje principiální morální nedostatky, jež pronikly naší společností.

Nejprve se pozastavuje u fenoménu koučů a guru, kteří pronikli do každé oblasti lidské existence. Jsme pohlceni záplavou vzájemně protichůdných doporučení, jak přesně nejlépe naložit se svým životem. Cílem všeho žití je přece být krásný a užívat si, k čemuž nám nejlíp pomůže právě tahle dieta, právě těchto dvanáct zásad, nebo právě takováto dovolená. Základním hodnotovým nastavením našeho života se stal utilitarismus – etický systém, který určuje správnost jednání porovnáním způsobeného blahobytu a utrpení. Naše stravování, denní režim, ale i mezilidské vztahy jsou určovány otázkou: „Vyplatí se mi to?“ Každá kalorie, každá minuta a každý rozhovor musí být dokonale optimalizován. V pravidelných intervalech se pak můžeme dočíst o novém vědeckém výzkumu, který jednoznačně potvrzuje škodlivost některé z činností, jimž jsme se dosud v nevědomosti nevinně oddávali, a tím si nejspíš kopali vlastní hrob. Přemíra informací tak paradoxně vede k paralýze a apatii, ve které sami sebe vnímáme jako neschopné jakkoli rozhodnout o svém vlastním životě. Přitom ale nepřestáváme radit druhým, stáváme se kouči, abychom si nasimulovali pocit kontroly. Tomu my katolíci říkáme pýcha. Tato její konkrétní podoba snad není nová, ale rozšířenější než kdy dříve, a proto hodná obzvláštní pozornosti.

Překotná a úmorná snaha kontrolovat svůj život je podle Strömquistové symptomem zoufalé snahy uniknout myšlence na smrt. Smrt, nevyhnutelná a zároveň vší snaze navzdory nevypočitatelná skutečnost každého života, narušuje naše představy o absolutním ovládnutí svého bytí. Všechny návody, rady a doporučení tak přicházejí zkrátka; slouží pouze jako chabá náplast, zaměstnávající člověka natolik, aby vědomí smrti vytěsnil na okraj svých myšlenek. Skutečnosti přesahující naše vlastní já, které by mohly navodit neklid, se moderním koučům a jejich posluchačům nehodí do krámu. V posledku proto ani láska – čili smrt sobě – v tomto sobeckém světě nemá místo. Jakmile vztah začne být „nevýhodný“, jakmile hrozí, že bychom mohli více dát než přijmout, je potřeba jej přerušit, zablokovat si číslo a pak pocítit sebejistý klid. Každý zážitek něčeho cizího, neuchopitelného, či nepřivlastnitelného je ohrožením pro náš bezproblémový blahobyt. Tato plytká existence je nám prezentována jako ideál, ve kterém konečně můžeme rozvíjet své autentické já bez traumat z vnějšího světa. V realitě ale podle autorky žádné takové „autentické já“ neexistuje. Toužíme po něm jako po přeludu, ale výsledek honby za ním je leda sebestředné sebeuzavření.

S tím z křesťanského hlediska nelze souhlasit, věříme přece v základní niterné určení člověka jako obrazu Božího – to je pravé, autentické já. Přesto je dobré si uvědomit, že autenticita může být unesena a držena jako rukojmí našich druhořadých cílů. Bez ukotvení v Bohu je naše já neustále těkající soubor pudů a tužeb, odsouzený k disharmonii. Strömquistová ukazuje smrtelnost bez naděje na vzkříšení, které (jak sama píše) by nás z tohoto kolotoče mohlo zachránit, jen být pravdivé! Velmi přesně popisuje stav lidské duše, která bez Boha tápe ve svých ustavičných proměnách a marně se pokouší svou nahotu zakrýt nabubřelostí. Jak píše svatý Augustin: „Neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“ Každé sebepojetí, které není založené na primátu našeho vztahu k Bohu, je falešné; teprve přiznání se k Bohu umožňuje náležitě uspořádat naši duši.

Východisko, které nabízí Liv Strömquistová, je návrat ke smyslovému a praktickému prožívání. Namísto neustálého tlaku na výkon s cílem zbožštit se, kdy je každý čin pečlivým kalkulem chronické sebereflexe, máme dát prostor prostému, ke druhým otevřenému životu, který svou ohraničenost přijímá. Ve výsledku se tak stává hlasatelkou pokory a sebedarování. Takový směr uvažování je velmi vzácný a cenný, přestože mu k plné pravdě ještě několik kroků chybí.

Jsem skutečně vděčná, že ke mně tato kniha přišla. V žádném případě nemohu říci, že bych souhlasila se všemi jejími tezemi, ale tam, kde provokuje, činí tak chytře, takže čtenář cítí spíše touhu vstoupit s ní do diskuse než ji znechuceně zaklapnout. V každém případě už vím, proč číst marxistické feministky – protože mohou trefně poukázat na pravdu z jiné perspektivy, než na jakou jsme uvykli. Liv Strömquistové se to jednoznačně daří a knihu Hovoří Pýthie mohu jedině doporučit.

Zdroje:

Liv Strömquistová, Hovoří Pýthie, Paseka 2025.

Justin Mučedník, Druhá apologie.

Aurelius Augustinus, Vyznání 1, 1.