Co nám mohou připomenout pouštní otcové aneb Asketické homilie sv. Izáka Syrského

Vzhledem k nesmírně bohaté tradici křesťanství na Západě můžeme být někdy v pokušení poněkud opomíjet jeho neméně významnou východní větev. V případě pouštních otců se tak ovšem připravujeme o řadu důležitých podnětů a inspirací, které jsou pro nás vzhledem ke světu, v němž žijeme, snad ještě potřebnější, než byly pro prvotní posluchače těchto velikánů duchovního života.

Snaha o přiblížení pouštních otců se tu a tam objeví i u nás, připomeňme např. hezkou knihu Štěpána Smolena Buď, kde jsi nebo vyloženě popularizační (ale v tomto smyslu skutečně podařenou) komiksovou Moudrost pouštních otců. Příběhy ze života mnichů poustevníků mohou ovšem být čteny nejen jako zdroj duchovního poučení, ale velmi často pouze jako historky z nadsvětí, zábavné příběhy, ve kterých může křesťan nadto nalézat zdroj uspokojení, že se baví takto duchovně povznášejícími příklady. Budeme-li přistupovat k pouštním otcům takto – tedy v zásadě jako k zajímavým (místy až bizarním) pozůstatkům doby raného křesťanství, které, byť je formálně vzato ctíme jako světce, přece jen nepovažujeme za vhodné učitele pro naši dobu, nepřinese nám studium jejich života a učení žádný zvláštní duchovní užitek, ba naopak – studium, které není spojeno s prohlubováním duchovního života, se pro nás může stát zdrojem pokušení pýchy. Že je lépe být raději nevzdělaným, ale pokorným, ovšem dokumentují jak příběhy pouštních otců, tak i samo Boží slovo (srov. např. 1Kor 1, 19–31). Pokud nebudeme přistupovat k nauce pouštních otců s úctou a ochotou nechat se poučit (tzn. nejen obdivovat jejich moudrost, ale také se podle ní zařídit), nevyhledávejme ji raději vůbec.

Prvním významným impulsem, který nám mohou přinést konkrétně homilie sv. Izáka Syrského a který od nás hned na počátku může vyžadovat změnu smýšlení, je skutečnost, že pouštní otcové chápou křesťanství jako asketické náboženství. Jinými slovy, skutečný křesťan je člověkem askeze, a to nejen tu a tam, ale ustavičně a až do konce života. Může nám to připadat skličující, ale taková reakce svědčí pouze o tom, že jsme nebyli v tomto směru zcela správně formováni (Kristus nám v evangeliu přece nikdy neslíbil snadnou cestu, pouze cestu vedoucí k cíli). Dalším problémem může být chybné chápání významu askeze – pro toho, kdo ji vnímá pouze jako druh sebetrýznění, bude pochopitelně askeze jako prostředek duchovního života reliktem minulých temných věků, který s velkým ulehčením odložíme jako nános neodrážející pravého ducha křesťanství, v jehož jádru přece stojí radostná zpráva o Božím smíření s lidmi. Budeme-li ovšem pokorně otevřeni možnosti, že to nejsou pouštní otcové, ale my sami, kdo se v chápání křesťanské askeze a jejího významu mýlí, mohou se nám asketické praktiky vyjevit ve zcela nové perspektivě – askeze je stav zamilovanosti a zároveň snaha si jej uchovat. Smyslem asketických praktik je vždy uvolnit srdce pro Boha a cílem askeze je tedy vždy Bůh sám, jinak je neplodná, ba škodlivá, protože stejně jako vzdělání bez duchovního růstu může vést člověka ke hříchu pýchy – záměna prostředku za cíl je v duchovním životě obzvláště devastující.

Pokud uchopíme askezi z této strany, tedy jako soubor praktik směřujících k očistě srdce od všech druhů navázaností a závislostí, které vzdalují člověka od Boha, pochopíme, proč ji pouštní otcové zdůrazňují jako naprosto nevyhnutelnou při úsilí o pokrok a růst v duchovní oblasti. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, říká Kristus – a musíme si upřímně přiznat, že velmi často se o to přesto pokoušíme – chceme být dobrými křesťany, ale nechce se nám vzdávat se příjemných a koneckonců dobrých věcí, kterých užívají lidé kolem nás, chceme mít dobrou práci, útulný domov, chceme být úspěšní a vyhýbáme se utrpení. Nic z toho není principiálně zlé, ale je třeba se ptát, zda jsme skutečně natolik svobodní od tohoto světa, abychom se dokázali těchto časných dober zříci, pokud by se dostala do konfliktu s naším dobrem věčným. Byli bychom například ochotni opustit práci, která by nám bránila v modlitbě? Nebo zbavit se nadměrného majetku, jehož spravování by nás připravovalo o pokoj? Pouštní otcové si zvolili cestu radikální chudoby, protože věděli, jak je těžké žít uprostřed světa a zůstat svobodnými. Rozpoznali onu vzácnou perlu, jíž je společenství s Bohem, a vzdali se všeho, co měli, aby ji získali. Jestliže my žijeme uprostřed světa, potřebujeme askezi ve skutečnosti mnohem více než oni, kteří se již svým odchodem do pouště vytrhli z řady navázaností, kterých se my zcela zbavit nemůžeme. Představa, že askeze je určena pouze těm, kdo se zřekli světa a zcela se odevzdali Bohu, je zavádějící. Přesněji řečeno, představa, že pouze ti, kdo skládají náboženské sliby, se musí zříci světa a zcela se odevzdat Bohu, je klamná – všichni jsme povoláni ke svatosti a tato svatost, jakkoli se nám to nemusí líbit, znamená oddělenost pro Boha, připodobnění se Bohu, a tedy vždy určité odumření světu. Přirozeně nemůžeme následovat rad svatých učitelů duchovního života tak jako jejich žáci na poušti, ale zákonitosti duchovního zápasu pro nás platí právě tak jako pro ně. Odvoláváme-li se na náš odlišný životní stav, který nám znemožňuje následovat rady svatých otců, je třeba položit si otázku, zda jsme vedeni skutečně správnou rozumností, která je plodem Ducha svatého, nebo zda námi skrytě nemanipuluje některá z vášní (např. lenost), která působí, že místo abychom se ve svém životě zařídili podle rad pouštních otců částečně (když nemůžeme zcela), nezměníme na svém způsobu života ve skutečnosti vůbec nic.

Z nepřeberného množství podnětů, které nabízí studium asketických homilií sv. Izáka Syrského (těm, kdo by se jimi chtěli upřímně zabývat, se obvykle doporučuje číst jednu stranu nebo i jen jeden odstavec denně, protože při čtení delších úseků hrozí, že čtenář již nebude schopen množství podnětů vstřebat, a bude tak mít možná větší potěchu z četby, ale nebude jí už skutečně formován), zmíním toliko tři oblasti asketismu, jejichž praktikování může být v dnešní době obzvlášť přínosné.

Bdělost srdce je jedním z nejvýznamnějších prostředků k očistění od vášní a k růstu v duchovním životě. Kdyby sv. Izák Syrský věděl, v jakém světě budeme v jedenadvacátém století žít, pravděpodobně by tento prostředek zdůraznil ještě mnohem více. Množství impulsů, jimž jsme dennodenně vystavováni, je totiž neporovnatelně větší, než tomu bylo v 7. století, kdy sv. Izák Syrský žil. Smyslem bdělosti je vytrvalá pozornost k podnětům, se kterými se setkáváme, a pečlivé rozlišování mezi nimi – bdělému člověku neuniknou škodlivé podněty, které se duše dotýkají, a pokud se těmto podnětům může vyhnout, učiní to. Pěstování bdělosti je asketickým prostředkem, nakolik má prostupovat celý náš život a pomáhat nám vyhýbat se takovým prostředím a aktivitám, které brzdí naši duši (nebo jí přímo brání) v pokroku na cestě k Bohu. Pro bdělost není žádný podnět příliš malý – nejde jen o prostředí, v nichž se dlouhodobě pohybujeme, nebo o interakce, které pravidelně zažíváme, ale také třeba o náhodně zaslechnutou píseň, vyskakující reklamu nebo obrázek zahlédnutý při scrollování telefonem. I takto drobné (a pro člověka nepěstujícího bdělost v podstatě nepatrné) podněty mohou být zdrojem živícím naše vášně (týkající se těla, majetku, touhy po slávě ad.), jež nás mnohdy vedou k jednání, ze kterých se posléze vyznáváme při svátosti smíření. Představa udržování ustavičné bdělosti nás vzhledem k našemu způsobu života může přímo děsit, tato reakce samotná může být pro nás nicméně cenným impulsem k zamyšlení, zda nevpouštíme do svého života velké množství podnětů, které nejenže nejsou pro naši duši přínosné, ale často jí přímo škodí. Není-li pro nás představitelné, že bychom praktikovali bdělost, je na místě položit si otázku, zda bychom neměli svůj život v některých oblastech zjednodušit a věnovat se sice méně věcem, ale hlouběji.

Kým srdce, tá fontána myšlienok, je kontrolované silou pozornosti, mysli na tie veci, ktoré ti pomáhajú k spáse, kým duša nie je otrasená odchodom z tela a srdce je ponechané ako dom opustený jeho obyvateľmi. (64. homilie první sbírky) [1]

Dalším neopomenutelným asketickým prostředkem je půst. Velmi často jsme si bohužel praktikování půstu omezili na postní a adventní období, a pokud jde o úplné zdržení se jídla, často jen na dny přísného postu, dokonce ani páteční půst od masa již není mezi katolíky všeobecně zachováván (Církev ovšem povinnost pátečního půstu nikdy nezrušila, ačkoli připouští, aby se praktikoval i jinou formou než odepřením si masitých pokrmů). Se zužující se postní praxí se bohužel mnohdy ztrácí i chápání smyslu půstu, a ti, kdo jej přesto praktikují, tak činí z poslušnosti (což není málo!), ale mnohdy bez pochopení cenných duchovních přínosů tohoto prostředku. Vážně praktikovaný půst nás vede k bdělosti (s malátností spojenou s konzumací většího množství jídla máme pravděpodobně vlastní zkušenost), pomáhá nám odhalovat naše závislosti (pokud naše laskavost závisí na stálém přísunu cukru, je to opravdu laskavost?) a tělesný hlad nás upomíná (nebo by upomínat měl) na ještě hlubší hlad duše po Bohu. Ve snaze ukázat lidem smysluplnost půstu se často poukazuje také na souvislost s almužnou (odepřeme-li si něco, ušetřené peníze můžeme darovat chudým) či modlitbou (půst lze pochopitelně obětovat za bližního stejně jako modlitbu), ale primárním smyslem půstu, stejně jako každého asketického prostředku, je zaměření duše na Boha (oslabení těla má vést právě k větší vládě duše), příprava na modlitbu, časté pozdvihování srdce k Bohu a růst v lásce k Němu. Pokud při každém záchvěvu hladu Boha láskyplně oslovíme, přinese nám půst skutečné ovoce, budeme-li naproti tomu toliko sténat a naříkat si nad těžkostmi půstu, Bůh naši oběť sice i tak přijme, ale my z ní nebudeme mít ani zdaleka plný užitek. Zkusme si před postním obdobím v tomto Svatém roce vážně položit otázku: postíme se pro lásku a z lásky k Bohu, nebo ze zvyku?

Hojnosť jedla vedúce k neprestajnej nasýtenosti núti vôľu dobrého človeka k týmto všetkým veciam. Aj keď človek prebýva v bezpečnom prístave čistoty, predsa nasýtenosť zapríčiní ohnúť sa a odovzdať sa tomu, čo by si nikdy neprial vpustiť do svojho srdca. (66. homilie první sbírky)

 V našich krajích téměř zapomenutým, ale neméně účinným asketickým prostředkem je noční bdění. Obvykle se s ním setkáváme pouze výjimečně a to typicky ve spojení s liturgií (např. vánoční půlnoční mše svatá, večerní modlitby na Zelený čtvrtek či vigilie na Bílou sobotu). Přerušení či zkrácení nočního odpočinku za účelem individuální modlitby ve tmě a tichu pro nás tak může být úplně novou zkušeností. Je samozřejmé, že na rozdíl od mnichů žijících v poušti nemůžeme trávit po vzoru Krista celé noci v modlitbě s Bohem, ale to neznamená, že bychom se bdění nemohli věnovat vůbec. Zpočátku je možné zvolit si např. jeden den v týdnu (vhodný může být pátek či sobota, pokud o víkendu nemusíme vstávat příliš brzy) a věnovat v noci půl hodiny nebo hodinu modlitbě před Pánem. Ticho a tma vytváří vhodné prostředí pro soustředěnou modlitbu, která může mít libovolnou formu, zpočátku je nicméně možná vhodnější zvolit si modlitbu ústní, např. modlitbu žalmů, protože při tiché kontemplaci nám spíše hrozí usnutí. I když osvojení tohoto asketického prostředku nám může chvíli trvat a strávit onen čas skutečně v modlitbě se nám možná zpočátku nebude dařit, už samo vzdání se části spánku výměnou za čas strávený s Bohem je obětí, která vyjadřuje naši touhu po užším spojení s Ním. Na takovou touhu Bůh vždy odpovídá, a pokud vytrváme, je jisté, že naše úsilí ve spojení s Boží milostí přinese kýžené plody v našem duchovním životě a bdění samo se pro nás stane požehnaným časem.

Ak ťa v nočnom bdení premôže dlhé státie a ochabuješ od únavy, nejaká myšlienka by ti mohla povedať, alebo skôr by ťa oslovil sám prešibaný zloduch myšlienkou, ako v hadovi z dávnych čias hovoriac: „Skonči, lebo už viac nemôžeš stáť.“ Potom mu povedz: „Nie, ja sa iba posadím, pretože aj to je lepšie než spánok. Hoci môj jazyk je tichý a nevládze hovoriť žiaden žalm, moja myseľ je zaujata Bohom v modlitbe a v rozhovore s ním bdelosť je vždy užitočnejšia než spánok. (75. homilie první sbírky)

V našem životě procházíme mnoha obdobími a etapami a některé z nich (jako kupříkladu obtížné studium či péče o malé děti) jsou pochopitelně sami o sobě plné asketismu – leckterá matka či otec malých dětí stráví např. nočním bděním mnoho času a nikdo by po nich nežádal, aby si tento čas ještě prodlužovali, ale i zde platí, že nezáleží pouze na vynaloženém úsilí, ale také na postoji srdce – bdící rodič, který vleče svůj kříž sám, si může připadat ve svém vyčerpání opuštěný, ale takový rodič, který ve své únavě pozvedá hlas k Bohu (byť by to bylo „jen“ s prosbou o sílu vytrvat), si může být jist, že tak jako on bdí nad a se svými dětmi, Bůh bdí nad ním a s ním. Ať už jsme si své konkrétní každodenní oběti a kříže zvolili více či méně dobrovolně, budeme-li je spojovat s Kristovým křížem, můžeme si být jisti, že mají smysl a přibližují nás k Bohu.

Věříme-li mu, nemělo by nás ostatně překvapovat, že během našeho života mnohdy nebudeme tak šťastní a spokojení, jak bychom si přáli, a budeme muset zápasit o svou věrnost, protože naše nejhlubší touha – touha po dokonalém štěstí, kterým je Bůh sám – je koneckonců v tomto světě neukojitelná. Vyprošujme jeden druhému sílu vytrvat, abychom nikdy nezapomněli na tento náš poslední cíl a přes všechny své pády k němu nakonec spolu s ostatními doputovali. Zvolme si na této cestě dobré a svaté průvodce, jakým je i sv. Izák Syrský.

[1] Tento text byl zpracován na základě komentovaných homilií sv. Izáka Syrského, autorem komentáře je otec Miron Keruľ-Kmec. Řečený komentář, resp. v podstatě homilie nad homiliemi sv. Izáka nelze než vřele doporučit. Výše uvedené citáty z homilií (stejně jako jejich číslování, které se v různých edicích liší) jsou přebrány z této edice.