O rituálech a jejich smyslu

„Rituály jsou ve skutečnosti mnohem starší, než si myslíme; jsou mnohem prostší a nespoutanější, než si myslíme. Pocit, který se dotýká podstaty věcí, nevzbuzuje pouze dojem, že existují určité správné věci, které se mají vyslovit; vzbuzuje v lidech dojem, že existují určité správné věci, které se mají vykonat,“ říká G. K. Chesterton.[1]

Pohled zevnitř hobití nory (Rob Chandler (Rob & Jules), Wikimedia Commons, upraveno)

Je zajímavé, že pro Chestertona pramení touha po správném myšlení z téhož zdroje jako touha po správném jednání. Výslovně sice píše jen o rituálech, jeho slova by se ale snad dala vztáhnout na etiku jako celek. Filosofie i rituál (a etika?) pro něj vznikají jako naše odpověď na podstatu věcí, na základě jakési básnické intuice, kterou Chesterton nazývá feeling, přestože jistě nejde o pouhé pocity. Není první, kdo s podobnou úvahou přišel. „Údiv,“ říká Platón, „je počátkem filosofie.“ Zatímco filosofii i etiku ale vesměs uznáváme jako nutné a důležité, rituály jsou často předmětem výsměchu či nechuti. „Chovat se přirozeně“ v běžné řeči znamená „chovat se neobřadně“. Tím se předpokládá, že rituály jsou nepřirozené, což ovšem zjevně není pravda – takřka neexistuje kultura, kde by rituály neexistovaly, malé děti je dle psychologů potřebují pro zdravý vývoj a v udržování duševní pohody pomáhají i dospělým. Jak tedy může být tak zjevný omyl tak všeobecně přijímán?

Podobně jako hlemýždí ulita představují rituály pevnou ochrannou vrstvu, která chrání a formuje živé vědomí nějakého, byť i nepatrného, kousku skutečnosti. Někdy jsou to skutečně poklady. Uvažme jen obyčejné „Dobrý den“. Každý den se díky tomuto pozdravu cvičíme v lásce k bližnímu; milovat někoho totiž znamená přát mu dobro. Můžeme si tak uvědomit, že ten protivný chlapík, na kterého ze slušnosti zabručíme či zamumláme zmíněnou obřadnou formuli, je někdo, koho se máme snažit milovat. Je to také povzbuzení k vděčnosti – tolik lidí mi dnes přálo dobro! Jedná se o pozdrav biblický. „V den dobrý užívej dobra,“ říká starozákonní Kazatel. Díky této konvenci se zástupy lidí denně připojují k ozvěně rozléhající se vesmírem od prvních dní stvoření, kdy Bůh řekl: „Hle, je to dobré.“

Tolkien si na začátku Hobita ústy Gandalfovými hraje právě s tímto pozdravem:

„Dobré jitro!“ pozdravil Bilbo a také to tak myslel. Svítilo slunce a tráva se svěže zelenala. Ale Gandalf se na něj podíval zpod huňatého obočí, které mu trčelo ještě dál než stinná střecha klobouku. „Jak to myslíte?“ zeptal se. „Přejete mi tím dobré jitro, nebo máte na zřeteli, že dnešní jitro je dobré, ať už já o to stojím nebo ne, či že se dnes ráno cítíte dobře sám, anebo že je jitro jako stvořené, aby byl člověk dobrý?“ „Všechno najednou,“ odpověděl Bilbo.[2]

Můžeme ovšem mít podezření, že Bilbo si tak docela neuvědomoval, co všechno svým pozdravem myslí, a potřeboval někoho tak rýpavého, jako byl Gandalf, aby se na chvíli pozastavil nad zdánlivě samozřejmým souslovím, které právě bezmyšlenkovitě použil. A co my? Jsme ve svých zvycích většinou spíše jako pokojně poklimbávající Bilbo, nebo jako všímavý a tak trochu šťouravý Gandalf? Budeme-li upřímní, myslím, že si nejspíš zvolíme Bilba. Zde je také, domnívám se, původ našeho odporu k rituálům; ne to, že jsou obřadné, ale to, že už nechápeme jejich význam. Nestojí nám za námahu po něm pátrat, pokud věříme, že vůbec nějaký mají, a pouhé následování starých zvyků nám, nejsme-li obzvlášť hobitští, zkrátka nestačí.

Řekli jsme, že rituály jsou odkazy či reakcemi na něco mimo sebe, na pociťovanou přirozenost věcí. Co se s nimi stane, když je jejich význam zapomenut? Když zemře obsah obřadu, stane se z něj fosilie. Má-li štěstí, je-li obtížný či nepříjemný, zmizí úplně. Ztrácí se mnoho zdvořilostních forem, vytrácí se společenské odívání i vybraná mluva. Zdvořilost je znamením úcty k lidem; kde mizí úcta, mizí zdvořilost. To je jistě zlé. Jsou-li však rituály příjemné, čeká je osud horší než smrt. Stanou se sebestřednými. Nakonec jde jen o to, dopřát si běžné příjemnosti v běžnou dobu. Není potom divu, když o Vánocích nezpíváme či nevyprávíme (o návštěvě půlnoční mše ani nemluvě) a místo toho jen konzumujeme cukroví a televizní pořady. Je to pohodlnější. Koledy a betlémy slaví Někoho; my ale možná slavíme už jen svoji vlastní spokojenost, a ta by byla menší, kdybychom se ztrapnili falešným zpěvem a neobratným tancem. Přílišné soustředění na sebe nás tak okrádá o radost. Takový pohled je jistě velmi vyhrocený; je vyhrocený příliš? Doufám, že ano; obávám se, že ne; myslím si, že částečně.

Proč se s takovým stavem nesmířit? „Odstraňte nadpřirozené,“ říká Chesterton, „a zbude nepřirozené.“ Když jsme přestali slavit Svatou rodinu, je otázkou času, kdy o Vánocích přestaneme slavit i naše vlastní více či méně svaté rodiny. Abych nemluvil stále jen o Vánocích: víno lze pít na oslavu něčeho – narozenin, svatby, promoce nebo jen přátelského setkání – nebo proto, že na něj mám chuť. V prvním případě jsem téměř knězem, vykonávajícím starobylý obřad; v tom druhém jsem začínající alkoholik. Dojemná snaha přebít nedostatek smyslu velkolepostí oslav (návštěvníci obchodních domů vědí, o čem mluvím) pomáhá asi tak, jako by opilci pomohla sklenička na posilněnou. Ten také neoceňuje víno více než ostatní – oceňuje ho méně.

Dobrá, řekneme si, ale co s tím? Jak si uchovat neotupený pohled na smysl obřadů? Vraťme se na chvíli k Tolkienovi. Hobit Bilbo se vydal na dalekou cestu a prošel mnoha nebezpečími; když se vrátil, spatřil Kraj znovu poprvé. Jeho odpovědí je – opět velmi chestertonovsky – poezie.

A protože všechno má svůj konec, dokonce i tenhle příběh, nadešel konečně den, kdy se před nimi ukázal kraj, kde se Bilbo narodil a kde byl vychován, kde znal každý kousek země a každý strom tak dobře jako své vlastní ruce a prsty na nohou. Když vystoupil na nízký pahorek, uviděl v dálce svůj vlastní Kopec a náhle se zastavil a zarecitoval:

Cesty vedou dál a dál

přes hvozdy a pohoří,

v klínu věčně stinných skal,

řek, jež touží po moři;

sněhem mnoha krutých zim,

kvetoucí pak lučinou,

přes trávu i kamením,

pod horami, pod lunou.

Cesty vedou dál a dál

pod mraky i hvězdami,

ale ten, kdo cestoval,

teď se domů vrátit smí.

Kdo zřel meč a plameny,

kdo zná slují děs a chlad,

luh teď uzří zelený,

známý vrch a známý sad.[3]

Co se s naším hobitem stalo? Bilbo si uvědomil nesamozřejmost svého rodného Kraje, ale také se naučil dávat před ním přednost jiným věcem – přátelství, například. Zde, domnívám se, spočívá klíč i pro nás. Uvědomit si nesamozřejmost věcí, na které naše obřady odkazují (pro začátek alespoň uvědomit si, že vlastně na něco odkazují a co to je); ale také, a zde bude možná kámen úrazu, naučit se dávat přednost předmětu před obrazem, slavenému před oslavou; uspořádat si své náklonnosti, řekli by jednohlasně sv. Augustin i sv. Ignác z Loyoly a začali by hovořit o odříkání, postu, sebezáporu a podobných nepříjemnostech. Neposlouchá se to dobře, jenže na tom, co by řekli, zřejmě něco je.

Není pravda, že křesťanství je nepřátelské k přirozeným radostem, přes všechny pouštní otce a jiné sebetrýznitele. Něco podobného by se snad dalo tvrdit o poustevnících a světcích některých náboženství Východu, o křesťanské askezi ovšem nikoli, tedy nezvrhla-li se. Východní asketa se totiž pokouší nemilovat nic, protože tento svět je iluze nehodná pozornosti. Křesťan naopak věří, že svět je dobrý, a tak se snaží milovat všechno, ale to lepší více. Askeze je pro něj cvičení ve vzdávání se dobrého pro lepší. A tak je to právě ona, co mimo jiné umožňuje rituálům, aby si uchovaly svůj smysl. Proto byla před velkými svátky ustanovena postní období. Středověký mnich by asi řekl něco jako: „Nemáš-li radši Boha než cukroví, zapomeneš na Boha pro cukroví a i nejsladší linecké Ti časem zhořkne v ústech. Chceš-li mít z něčeho radost, nauč se vzdávat se toho pro lepší věci. Kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, ztratí i to, co má.“ A měl by pravdu.

[1] „Ritual is really much older than thought; it is much simpler and wilder than thought. A feeling touching the nature of things does not only make men feel that there are certain proper things to say; it makes them feel that there are certain proper things to do.“ (překlad redakce)

[2] TOLKIEN, J. R. R. Hobit, aneb, Cesta tam a zase zpátky. Překlad František Vrba. Praha: Odeon, 1991, s. 12. ISBN 80-207-0262-8.

[3] TOLKIEN, J. R. R. Hobit, aneb, Cesta tam a zase zpátky. Překlad František Vrba. Praha: Odeon, 1991, s. 363. ISBN 80-207-0262-8.